o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku, č. j. 13 C 94/2021-100 ze dne 8. srpna 2022,

1. Okresní soud v Mělníku (dále jen„ soud prvního stupně“) rozsudkem č. j. 13 C 94/2021-100 ze dne 8. 8. 2022 uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] společně s kapitalizovaným úrokem z prodlení za období od [datum] do [datum] ve výši [částka] a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Současně soud žalobu zamítl v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky ve výši [částka], úroku ve výši [částka] kapitalizovaného ke dni zesplatnění pohledávky, nákladů za upomínání ve výši [částka], smluvní pokuty ve výši [částka], kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši [částka], úroku z prodlení ve výši [částka] za období ode dne následujícího po dni, ve kterém došlo k zesplatnění pohledávky do [datum], úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení (výrok II.). O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo (výrok III.).

2. Soud prvního stupně v dané věci projednával žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky [částka] s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o spotřebitelském splátkovém revolvingovém úvěru [číslo] ze dne [datum]. Úvěrový rámec byl stanoven ve výši [částka] a žalovaná měla úvěr splácet v pevně stanovených měsíčních anuitních splátkách ve výši [částka]. Byla dohodnuta i úroková sazba ve výši 12,9 % ročně. Podle žaloby před uzavřením úvěru žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalované dle zákona č. 145/2010 Sb. s odbornou péčí. Žalovaná však úvěr řádně nesplácela, porušila smluvní povinnosti, a proto žalobkyně poskytnutý úvěr zesplatnila ke dni [datum]. Žalovanou vyzvala k úhradě splatné částky ve výši jistiny úvěru [částka] a žádá zaplatit i obchodní úrok kapitalizovaný ke dni zesplatnění ve výši [částka] a úrok z prodlení z části dlužné jistiny kapitalizovány ke dni předání k vymáhání ve výši [částka]. Dále žádá zaplatit i úrok z prodlení z částky dlužného obchodního úroku a kapitalizovaného ke dni předání k vymáhání ve výši [částka] a zaplatit dlužné dílčí poplatky dle sazebníku ve výši [částka] a další dlužné poplatky ve výši [částka] Celkem tedy žádá přiznat částku [částka] a náklady řízení.

3. Žalovaná se ve věci nevyjádřila a k nařízenému jednání před soudem prvního stupně se nedostavila. Bylo tak jednáno v její nepřítomnosti.

4. Soud prvního stupně při svém rozhodování vycházel z předložených listinných důkazů žalobkyní, z kterých učinil skutková zjištění, a to že účastnice podepsaly dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru [anonymizována dvě slova] a vydání a užívání karty, která měla sloužit k čerpání úvěru. Dle smlouvy byl žalované poskytnut revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem [částka], přičemž součástí smlouvy byly produktové podmínky revolvingového úvěru, všeobecné obchodní podmínky a sazebník poplatků. V žádosti o úvěr žalovaná uvedla, že je vdaná, bydlí ve vlastním domě a její průměrný čistý měsíční příjem je [částka]. Dále uvedla, že nemá žádnou vyživovací povinnost a její měsíční náklady jsou [částka]. Žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti proto vycházela, pokud jde o výdaje, z údajů odhadnutých na základě historických dat z ČSÚ. Žalobkyně pak zjistila z interních zdrojů, že žalovaná má další interní závazky, na které měsíčně platí částku [částka]. Soud dále dospěl k závěru, že žalovaná úvěr vyčerpala, ale nehradila předepsané splátky řádně a včas. Z těchto důvodů žalobkyně úvěr zesplatnila a uplatnila nárok vyčíslený v žalobě. Tyto skutečnosti byly prokázány výpisem z úvěrového účtu, tabulkou předpisů úroků a oznámení o prohlášení úvěru za splatný. Z listinných důkazů žalobkyně pak soud zjistil, že žalovaná na dluh uhradila dosud částku [částka]. Na základě těchto skutkových zjištění soud uzavřel, že na základě uzavřené smlouvy ze dne [datum] žalovaná čerpala finanční prostředky až do výše [částka], přičemž na dluh uhradila pouze částku ve výši [částka]. Žalovaná pak netvrdila ani neprokazovala, že by na poskytnutý úvěr uhradila vyšší částku. Tyto zjištěné skutečnosti soud posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník) a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Poukázal na ustanovení § 2395 o. z., § 586 odst. 1 o. z., § 588 o. z. a § 2991 odst. 1 o. z. Dále při svém rozhodování vycházel z ustanovení § 2 odst. 1, § 86 odst. 1 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud prvního stupně se především zabýval otázkou, zda žalobkyně jako poskytovatelka úvěru splnila svou zákonnou povinnost řádně a s odbornou péčí zkoumat před uzavřením smlouvy o úvěru úvěruschopnost žadatelky. Na základě dokladů předložených žalobkyní dospěl k závěru, že žalobkyně břemeno tvrzení a břemeno důkazní o své povinnosti ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru neunesla. Soud poukázal na to, že nelze považovat za dostačující, aby žalobkyně vyšla pouze z ničím nedoložených osobních prohlášení žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, neboť by se pak jednalo pouze o formální vyplnění dotazníku na příjmy a výdaje žadatele bez zřetele k faktickému stavu. S ohledem na judikaturu uvedenou v odůvodnění rozsudku podle soudu prvního stupně odborná péče předpokládá, že věřitel získané údaje od spotřebitele náležitě ověří. V dané věci žalobkyně pouze řádně zjistila příjmy žalované ve výši [částka], přičemž výdaje žalované zkoumala nedostatečně a došlo zde k formálnímu doplnění nuly do příslušného formuláře. Výdaje žalované tak žalovaná odhadovala pouze na základě historických dat z ČSÚ. Tento postup hodnotil soud jako nedostatečně pečlivý a v rozporu s příslušným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru. Soud poukázal, že i z dokladů založených do spisu vyplynulo, a to z výpisů z běžného účtu žalované, že žalovaná často končila po skončení měsíce se záporným zůstatkem na běžném účtu. Za této situace měly být výdaje žalované zvlášť zkoumány a žalobkyně se měla podrobněji zabývat výdaji žalované. Nelze přehlédnout, že již v době žádosti o úvěr měla žalovaná i interní závazky vůči žalované v měsíční výši [částka]. Postup žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalované soud hodnotil jako nedostatečný s tím, že žalobkyně náležitě neprokázala, že by ověřovala tvrzení žalované uvedená v žádosti o úvěr, především pak její výdaje. Takovýto postup není souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru. Na základě tohoto posouzení dospěl soud k závěru, že žalobkyně svou povinnost stanovenou jí zákonem o spotřebitelském úvěru nesplnila a posouzení úvěruschopnosti žalované neprovedla řádně. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. tak lze žalobkyni přiznat pouze nárok na vrácení holého zůstatku zapůjčené jistiny, po případném započtení provedených úhrad, a to z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z. Protože žalovaná čerpala úvěr ve výši [částka] a na tento úvěr uhradila pouze částku [částka], došlo na straně žalované k bezdůvodnému obohacení ve výši [částka] a na tuto částku má žalobkyně vůči žalované nárok. Tuto částku měla v souladu s ustanovením § 2991 a § 2993 o. z. žalovaná vrátit žalobkyni, přičemž žalobkyně má nárok i na zákonný úrok z prodlení v návaznosti na ustanovení § 1970 o. z. Žalovaná byla vyzvána k vrácení dluhu dopisem ze dne [datum], který ve smyslu § 573 o. z. měl být žalované doručen dne [datum]. Splatnost dluhu tedy nastala dnem [datum] a žalobkyně má nárok na zákonný úrok z prodlení z výše bezdůvodného obohacení za období od [datum] do zaplacení. Za období od [datum] do [datum] pak byl tento zákonný úrok z prodlení kapitalizován částkou [částka] a od [datum] má žalobkyně nárok na zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z vyčíslené částky. Byla proto žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] společně s kapitalizovaným úrokem z prodlení za období od [datum] do [datum] ve výši [částka] a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení. Ve zbývající části uplatněného nároku pak byla žaloba výrokem II. rozsudku zamítnuta. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když procesně úspěšnější v dané věci byla žalovaná, které však žádné náklady řízení nevznikly. Bylo proto rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

5. Proti tomuto rozsudku si včas podala odvolání žalobkyně, a to pouze do zamítavého výroku II. a do výroku III. o nákladech řízení. V odvolání žalobkyně uvedla, že nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že v dané věci nedostála povinnosti stanovené jí zákonem o spotřebitelském úvěru a při posuzování úvěruschopnosti žalované nepostupovala s odbornou péčí. Důvody odvolání spatřuje především v nesprávných skutkových zjištěních, přičemž rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Již v žalobě žalobkyně označila skutková tvrzení a potřebné důkazy a v průběhu řízení pak doplnila i žalobní tvrzení ohledně ověřování úvěruschopnosti žalované, a to ze stran příjmové i výdajové stránky. V případě výdajové stránky pak vycházela ze statisticky zjištěných údajů. Je přesvědčena, že tímto způsobem dostatečně prokázala, že před uzavřením smlouvy o úvěru s odbornou péčí posoudila úvěruschopnost žalované v souladu s ustanovením § 86 zákona o spotřebitelskému úvěru. Je přesvědčena, že je zcela přípustné, aby žalobkyně v rámci hodnocení výdajové stránky věci vycházela ze statisticky zjištěných údajů [anonymizována dvě slova] úřadu. Poukázala na to, že v řadě případů není možné mnohé relevantní výdaje spotřebitele vůbec zjistit a jediným řešením je učinit odhad budoucích nákladů na základě dostatečně rozsáhlého souboru statistických dat. Je potřeba si uvědomit, že řadu výdajů lze individuálně zjistit právě od spotřebitele a je v podstatě nemožné jejich výši jakkoliv ověřit. Nesouhlasí s tím, že by nenahlížela do relevantních databází a registrů v období před poskytnutím úvěru, což uvedla i ve svém vyjádření. V tomto vyjádření je výslovně uvedeno jakými hledisky se žalobkyně zabývala při hodnocení úvěruschopnosti žalované, pokud se týká výdajové stránky a vyplývá z něho i to, že žalovaná byla žalobkyní lustrována v dostupných registrech, což je doloženo výstupem v podobě zjištěných stávajících úvěrových závazků žalované. Při výpočtu disponibilní částky pak bylo počítáno s částkou životního minima dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb. Ohledně příjmové stránky žalované měla k dispozici údaje o výši jejího příjmu. Zákon o spotřebitelském úvěru nijak nekonkretizuje jakými postupy má probíhat posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Žalobkyně je přesvědčena, že podmínky zákona o spotřebitelském úvěru splnila a v dané věci bylo zjištěno, že rozdíl mezi výší zjištěných příjmů a očekávaných nákladů žalované je dostatečně velký, aby bylo možno dospět k závěru, že žalovaná je schopna poskytnutý úvěr splácet. Z uvedených důvodů navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil a přiznal žalobkyni i v tomto výroku zamítnuté nároky. Současně žádá přiznat náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a náhradu nákladů odvolacího řízení.

6. Žalovaná se k podanému odvolání nevyjádřila, odvolacího jednání se nezúčastnila a bylo tak jednáno v její nepřítomnosti.

7. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, jakož i řízení, které předcházelo jeho vyhlášení ve smyslu § 212 a § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 (o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Protože rozsudek soudu prvního stupně byl napaden pouze ve výroku II. ohledně částečného zamítnutí žaloby ve zde uvedených nárocích, pouze v tomto rozsahu byl rozsudek odvolacím soudem přezkoumáván. Pokud jde o výrok I., kterým bylo žalobě částečně vyhověno, tento výrok odvoláním napaden nebyl a nabyl tak samostatně právní moci (§ 206 odst. 3 o. s. ř.). Rozsudek pak byl přezkoumán i v závislém výroku III. o nákladech řízení.

9. Z obsahu předloženého spisu odvolací soud zjistil, že před rozhodováním ve věci soud prvního stupně usnesením č. j. 13 C 94/2021-57 ze dne 24. 1. 2022 vyzval žalobkyni k písemnému doplnění vylíčení rozhodných skutečností o to, zda a jakým způsobem zjišťovala a jaké zjistila informace ohledně schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet, zejména jakým způsobem zkoumala a ověřovala příjmy a výdaje žalované a jaké konkrétní informace při tomto zjistila. K těmto tvrzením je pak povinna označit a předložit důkazní prostředky. V této souvislosti soud poukázal na ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Na tuto výzvu soudu žalobkyně reagovala vyjádřením na č. l. 62 až 65 spisu. Odvolací soud proto zopakoval důkaz sdělením obsahu usnesení na č. l. 57 a přečtením vyjádření žalobkyně na č. l. 62 až 65 spisu. Z vyjádření žalobkyně odvolací soud zjistil, že na základě uzavřené smlouvy žalovaná skutečně čerpala úvěr ve výši [částka] a na tuto pohledávku uhradila [částka]. Pokud jde o posuzování úvěruschopnosti, žalobkyně uvedla, že žalovaná byla před poskytnutím úvěru dotazována na veškeré možné relevantní výdaje pro posouzení příjmové a výdajové stránky. Žalobkyně kromě toho vyvinula i aktivní činnost k získání informací o finančních poměrech žalované. Ověřila informace nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnost spotřebitele, zejména pak nahlédnutím BRKI, NRKI a insolvenčního rejstříku ISIR a databáze Ministerstva vnitra ČR. Současně zohlednila státem publikované údaje o životním a existenčním minimu dle zákona č. 110/2006 Sb. Výdajovou stránku žalované pak ověřila z interních i externích zdrojů. Ve vyjádření pak poukázala na ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb. s tím, že posouzení úvěruschopnosti žalované věnovala velký důraz. Tato tvrzení ve vyjádření pak doložila pouze žádostí o úvěr, výpisy z účtu a potvrzením o výši příjmu žalované. Žádné další důkazy ke svým tvrzením pak nenabídla. Z výpisu z běžného účtu žalované přitom vyplynulo, že tato byla po většinu období se záporným zůstatkem na účtu (měsíc květen 2016, měsíc březen 2016, měsíc únor 2016). Ve svém vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti, pak žalobkyně zopakovala svá tvrzení, aniž by předložila jakékoliv důkazy o prověřování výdajové stránky žalované, eventuálně výstupy z interních a externích databází. Z takto doplněného dokazování, a tedy vyjádření žalobkyně v průběhu řízení před soudem prvního stupně, odvolací soud dovodil, že žalobkyně dostatečným způsobem neunesla důkazní břemeno svého tvrzení, že úvěruschopnost žalované prověřila s odbornou péčí. V této souvislosti nutno poukázat na to, že ve spise je založeno pouze potvrzení o výši příjmu žalované a pouze obecné vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti, které nebylo žádným způsobem prokazováno. Naopak z předložených výpisů z účtu vyplývá, že žalovaná byla opakovaně na svých účtech v záporném zůstatku a bylo tak namístě prověřit úvěruschopnost žalované s větší pečlivostí. Navíc pak za situace, kdy žalovaná již splácela žalobkyni předchozí závazky. Prověření žalované v interních a externí databázích pak nebylo nijak prokázáno. Z toho také odvolací soud vycházel při svém rozhodování a dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečným způsobem neunesla důkazní břemeno svého tvrzení, že úvěruschopnost žalované prověřila s odbornou péčí. Žalobkyně nijak neprověřovala výdaje žalované a vycházela pouze z normativních nákladů životního minima a údajně i z historických dat z [anonymizována dvě slova] úřadu. Faktické údaje prověřování neobsahuje, přičemž i prověřování v registrech bankovního a nebankovního sektoru zůstalo ze strany žalobkyně pouze v rovině tvrzení.

10. Protože předmětem odvolacího řízení byla především otázka náležitého posouzení úvěruschopnosti žalované před poskytnutím úvěru, vycházel odvolací soud z listinných důkazů, které měl k dispozici i soud prvního stupně, který tyto důkazy provedl a řádně posoudil. Odvolací soud je přesvědčen, že žalobkyni se nepodařilo zpochybnit rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud jde o posouzení schopnosti žalované úvěr splácet. Se závěry soudu prvního stupně se odvolací soud ztotožňuje a na jeho přiléhavé odůvodnění odkazuje.

11. Odvolací soud by chtěl pouze poukázat na to, že soud prvního stupně úvěruschopnost žalované posuzoval podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který však nabyl účinnosti až [datum]. Úvěrová smlouva mezi účastníky úvěrového vztahu byla přitom uzavřena dne [datum] a za této situace je potřeba posoudit otázku úvěruschopnosti podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru platného a účinného v době uzavírání smlouvy. Odvolací soud proto při posuzování úvěruschopnosti žalované vycházel z tohoto zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] [anonymizováno].

12. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr či změnu takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, a to na základě dostatečných informací získaných od spotřebitele a je-li to nezbytné nahlédnutím do databáze umožňující posouzení úvěruschopnost spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

13. Podle § 22 odst. 5 citovaného zákona, není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnost podle § 9 nesplnil.

14. Pokud jde o definici posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s „ odbornou péčí“ v citovaném zákonu o spotřebitelském úvěru tato definice není nijak rozvedena, je však možno vycházet z definice obsažených v dalších právních předpisech. Například § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele ve znění pozdějších předpisů stanoví, že„ odbornou péčí“ se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze u podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Obdobně tento pojem definuje, například § 32 odst. 6 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že investiční zprostředkovatel poskytne investiční službu s odbornou péčí. Poskytování investičních služeb investičním zprostředkovatelem s odbornou péčí zejména znamená, že investiční zprostředkovatel jedná kvalifikovaně, čestně a spravedlivě v nejlepším zájmu zákazníků. Ke shodným závěrům co do posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, ve kterém vyslovil závěr, že věřitel musí náležitě, pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěrů postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěrů, které by vedly k jeho insolvenci se všemi negativními důsledky. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnost jako celku, neboť na tom mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé a dojde k narušení rodinných a sociálních vztahů. Ústavní soud ČR pak ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecné soudy by měly vést poskytovatele úvěru k přesvědčivému zkoumání toho, zda dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splácet. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek. Z uvedeného je tedy nepochybné, že platnost úvěrové smlouvy je třeba zkoumat v jakékoliv fázi soudního řízení. Porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti dlužníků je upraveno právě v ustanovení § 9 odst. 1 věta druhá zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, kde byla stanovena sankce neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, není-li náležitě s odbornou péčí posouzena úvěruschopnost spotřebitele. V právní praxi není výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele je absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoliv zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanoví, že následkem porušení povinnosti podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo již v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra sp. zn. FA/SR/SU [číslo]). Ze shora uvedeného lze dovodit, že poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Pouhým ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.

15. Ze shora uvedeného je zřejmé, že náležité posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je základním předpokladem pro poskytnutí úvěru. I toto posouzení podléhá přezkumu v rámci posouzení úvěrového vztahu, a pokud je zřejmé, že úvěruschopnost nebyla posouzena náležitě a kvalifikovaně (s odbornou péčí) je nutno vycházet z toho, že poskytovatelka úvěru neprokázala, že úvěruschopnost spotřebitele řádně prověřila. Pokud náležité prověření úvěruschopnosti spotřebitele v konkrétním spotřebitelském (úvěrovém) vztahu nebude prokázáno, zakládá to absolutní neplatnost posuzované smlouvy. To lze dovodit nejen ze shora uvedeného, ale je možno odkázat na další související okolnosti, a to v návaznosti na novelu zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb., a to zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru účinném od 1. 12. 2016. I tento zákon výslovně nestanoví, že následkem porušení povinnosti řádného prověření úvěruschopnosti spotřebitele úvěr splácet je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se spotřebitelský úvěr sjednává, ovšem legislativní vývoj ochrany spotřebitele i právní úprava spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování, nasvědčují tomu, že takový výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný. Za stavu, kdy bylo prokázáno, že žalobkyně porušila povinnost při zkoumání úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí a jednala tak v rozporu se zákonem, byla naplněna podmínka zjevného narušení veřejného pořádku. To lze dovodit i z toho, že součástí veřejného pořádku je mimo jiné i ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné. Mezi takové skupiny osob nepochybně spotřebitelé patří a ve spotřebitelském vztahu vystupují jako slabší smluvní strana. Za této situace je pak uzavřená smlouva mezi poskytovatelem úvěru a spotřebitelem absolutně neplatným právním jednáním ve smyslu § 588 o. z. a k této absolutní neplatnosti pak musí soud přihlížet z úřední povinnosti.

16. S ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení, jejich právní rozbor a zjištěné skutečnosti dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně správně posoudil platnost uzavřené smlouvy mezi účastníky ze dne [datum], přičemž chybně vycházel z ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] 2016 Sb., zatímco měl vycházet z ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. To však na závěru soudu o tom, že v dané věci se jedná o neplatnou úvěrovou smlouvu z důvodu nedostatečného prověření úvěruschopnosti žalované žalobkyní před jejím uzavřením, nic nemění. V dané věci žalobkyně řádně nesplnila povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitelky na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Jedná se tak o absolutní neplatnost smlouvy ze dne [datum] podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru za použití § 588 o. z. V případě neplatné smlouvy o úvěru nastupuje povinnost žalované vrátit žalobkyni poskytnuté plnění v souladu s ustanovením § 2991 o. z., neboť na straně žalované se jedná o bezdůvodné obohacení. Takto také postupoval soud prvního stupně při svém rozhodování.

17. Ze všech uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobkyně je nedůvodné. Protože smlouva o spotřebitelském splátkovém revolvingovém úvěru ze dne [datum] byla posouzena jako absolutně neplatná, vnikla povinnost žalované žalobkyni vrátit poskytnuté plnění ve výši [částka] se zákonným úrokem z prodlení z titulu bezdůvodného obohacení. Ve zbývající žalované části nároku pak bylo na místě žalobu jako nedůvodnou zamítnout (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně). Pokud jde tedy o odvoláním napadený zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, bylo rozhodnutí soudu odvolacím soudem shledáno jako věcně správné s tím, že žalobkyně již nemá nárok na další plnění kromě vrácení bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. v odvoláním napadeném zamítavém výroku II. rozsudku jako věcně správný potvrdil. Jako věcně správný byl potvrzen i závislý výrok III. rozsudku o nákladech řízení, když náklady řízení byly soudem prvního stupně správně posouzeny ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. v návaznosti na míru úspěchu účastníků ve věci.

18. Pokud jde o náklady odvolacího řízení, postupoval odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalované v odvolacím řízení náklady nevznikly. Bylo proto současně rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.