o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi, č. j. 9 C 146/2022-69 ze dne 20. května 2022,

1. Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen„ soud prvního stupně“) rozsudkem č. j. 9 C 146/2022-69 ze dne 20. 5. 2022 řízení částečně zastavil co do povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku [částka], kapitalizovaný úrok ve výši [částka] a zákonný úrok z prodlení kapitalizovaný za období od [datum] do [datum] částkou [částka] (výrok I.). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Současně soud žalobu částečně zamítl ve zbývající části, to je co do částky [částka] s kapitalizovaným úrokem ve výši [částka], se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a se zákonným úrokem ve výši 1,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení (výrok III.). O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku [částka] ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok IV.).

2. Soud prvního stupně v dané věci projednával žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky [částka] s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty ze dne [datum]. Uvedenou smlouvou byl žalovanému poskytnut úvěr ke kreditní kartě do výše úvěrového limitu [částka]. Žalovaný měl splácet alespoň výši minimální splátky ve výši 5 % čerpaného úvěru. Měl také splácet jistinu úvěru, úroky a poplatky dle uzavřené smlouvy a podmínek. Žalovaný podmínky smlouvy neplnil a úvěr nesplácel řádně a včas. Z těchto důvodu také žalobkyně od smlouvy odstoupila dopisem z [datum]. Žalovaný úvěr nesplatil a žalobkyně proto požaduje zaplacení jistiny úvěru ve výši [částka], smluvní úrok z dlužné jistiny ke dni splatnosti [částka], smluvní poplatky [částka], smluvní pokutu ve výši [částka], kapitalizovaný úrok z prodlení ke dni [datum] ve výši [částka] a úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení. Celkem se tak jedná právě o částku [částka] s příslušenstvím.

3. V průběhu řízení, podáním ze dne [datum], vzala žalobkyně podanou žalobu částečně zpět pro částku [částka] s odůvodněním, že žalovaný tuto částku žalobkyni po podání žaloby ve splátkách v období od [datum] do [datum] uhradil, přičemž žalobkyně tuto částku započetla na zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z dlužné jistiny za období od [datum] do [datum] ve výši [částka], na kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši [částka], na dlužné poplatky ve výši [částka] a ve zbytku, tedy ve výši [částka], na jistinu. Po tomto částečném zpětvzetí žaloby soud prvního stupně výrokem I. rozsudku podle § 96 odst. 2 o. s. ř. v rozsahu částečného zpětvzetí řízení zastavil, a to pro částku [částka] (jistina), kapitalizovaný úrok [částka] a zákonný úrok z prodlení kapitalizovaný za období od [datum] do [datum] částkou [částka]. Předmětem řízení tak nadále zůstala povinnost žalovaného zaplatit žalobkyni částku [částka] s kapitalizovaným úrokem [částka] a zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] pro dobu od [datum] do zaplacení. O tomto nároku rozhodoval soud prvního stupně podle § 115a o. s. ř., když k projednání věci samé nenařídil jednání a rozhodoval na základě obsahu spisu a listinných důkazů předložených účastníky. Z těchto listinných důkazů zjistil skutkový stav v dané věci a vycházel ze zjištění, že na žádost žalovaného účastníci uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru, kterou se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr formou úvěrového rámce s limitem [částka], přičemž žalovaný se zavázal peněžní prostředky čerpané z úvěrového rámce žalobkyni splácet v měsíčních splátkách v minimální výši 5 % z čerpaných peněžních prostředků. Součástí každé splátky měla být i úhrada úroků z úvěru a poplatků. Žalobkyně pak dokládala, jakými částkami byl úvěr splácen, a to jak před zesplatněním, tak po podání žaloby a vyčíslila požadované nároky vůči žalovanému v tomto řízení. Kromě otázek týkajících se poskytnutí úvěru a plnění povinnosti vyplývající ze smlouvy se soud prvního stupně především zabýval otázkou, zda žalobkyně před poskytnutím úvěru řádným způsobem posuzovala úvěruschopnost žalovaného.

4. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně před poskytnutím úvěru zjistila z údajů uvedených samotným žalovaným, že žije u rodičů, pracovní poměr má uzavřený na dobu neurčitou a požaduje poskytnutí úvěru [částka]. Žalovaný doložil potvrzení o výši příjmu a přehledu dosavadních splátek u žalobkyně. Žalovaný doložil svůj měsíční příjem za poslední 3 měsíce [částka] a za posledních 12 měsíců průměrný příjem [částka]. Ke dni žádosti o úvěr žalovaný splácel žalobkyni na své dosavadní dluhy celkovou částku [částka] měsíčně. Tyto zjištěné skutečnosti pak posuzoval v návaznosti na příslušná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

5. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti žalovaného, soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně v daném případě nedostála povinnosti stanovené jí zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala s odbornou péčí, vyšla-li pouze z osobního prohlášení žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Žalovaný sice deklaroval svůj měsíční příjem za poslední 3 měsíce přes [částka], ovšem v dlouhodobém průměru činil jeho průměrný čistý měsíční příjem částku nižší, a to cca [částka]. V době žádosti o úvěr žalovaný splácel žalobkyni měsíční splátku všech úvěrů téměř [částka]. [příjmení] nijak neověřila, respektive z předložených důkazů nevyplynulo, že by prověřovala i to, zda v době žádosti o úvěr měl žalovaný jiné dluhy. [ulice] výdaje žalovaného pak žalobkyně vůbec nezkoumala. Z obsahu spisu je zřejmé, že žalobkyně vycházela pouze z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr ze dne [datum], kdy vycházela z deklarovaného měsíčního příjmu žalovaného [částka], z čistého měsíčního příjmu domácnosti [částka], podílu žalovaného na nákladech bydlení 53,85 % a dosavadní výše interních splátek žalovaného [částka]. Soud prvního stupně poukázal na související judikaturu, a to například rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015-39 ze dne 1. 4. 2015, jakož i na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018. I když žalobkyně tvrdila, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela i z kontroly žalovaného v interních a externích databázích, zejména v bankovním a nebankovním registru klientských informací, insolvenčním rejstříku a databázi Ministerstva vnitra ČR, toto nijak v průběhu řízení předloženými důkazy nedoložila. Kromě toho nikterak nezkoumala faktické měsíční výdaje žalovaného a lze dospět k závěru, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala s odbornou péčí. Nebyly tak splněny podmínky § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a v návaznosti na ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z. Soud dospěl k závěru, že uzavřená smlouva, která má charakter spotřebitelské smlouvy, je absolutně neplatná. Žalobkyni proto vznikl pouze nárok na vrácení částky odpovídající bezdůvodnému obohacení žalovaného, tj. částky, která mu byla žalobkyní poskytnuta na základě neplatné smlouvy a kterou dosud nesplatil.

6. Z listinných důkazů bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému na základě uzavřené smlouvy (neplatné smlouvy) částku [částka], přičemž žalovaný vrátil před podáním žaloby částku [částka] a po podání žaloby částku [částka], tedy celkem částku [částka]. Dosud tak žalovaný žalobkyni nevrátil částku [částka], která představuje výši bezdůvodného obohacení žalovaného na úkor žalobkyně a kterou je tedy žalovaný povinen vrátit. Soud prvního stupně proto po částečném zastavení řízení ohledně částky [částka], výrokem II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] ([částka] - [částka]) se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku. Zákonný úrok z prodlení vychází z ustanovení § 1970 o. z. a soud při stanovení počátku prodlení vycházel z toho, že žaloba se dostala do dispozice žalovaného [datum] a výše úroku z prodlení tak činí 8,5 % ročně dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Úrok z prodlení pak byl přiznán, dle požadavku žalobkyně v částečném zpětvzetí žaloby, od [datum].

7. Ve zbývající části uplatněného nároku (po částečném zastavení řízení a po vyhovění žalobě výrokem II. rozsudku) byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Jedná se o částku [částka] s kapitalizovaným úrokem ve výši [částka] a zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a zákonným úrokem ve výši 1,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení. Rozsudkem tak byl vypořádán celý předmět řízení.

8. Pokud jde o výrok o nákladech řízení, postupoval soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 146 odst. 2 o. s. ř. a posuzoval úspěšnost účastníků ve věci. Žalobkyně byla úspěšná co do přisouzené částky [částka], včetně částky [částka], pro nějž vzala podanou žalobu částečně zpět z důvodu částečné úhrady žalovaným (tedy ohledně částky [částka]), zatímco žalovaný byl úspěšný co do částky [částka] ([částka] - [částka]). Poměr úspěchu žalobkyně a žalovaného ve věci tak činil 76 %: 24 % a úspěšnější žalobkyně má právo na náhradu nákladů řízení ve výši 52 % celkové výše jejích nákladů. Náklady řízení žalobkyně soud prvního stupně v odst. 32 odůvodnění rozsudku řádně specifikoval a vypočetl je částkou [částka], z čehož 52 % představuje částku [částka]. Žalovanému byla proto uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení tuto částku [částka] ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

9. Proti tomuto rozsudku si včas podala odvolání žalobkyně, a to pouze do zamítavého výroku III. a do výroku IV. o nákladech řízení. V odvolání žalobkyně uvedla, že nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že v dané věci nedostála povinnosti stanovené jí zákonem o spotřebitelském úvěru a při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala s odbornou péčí. Žalobkyně poukázala na to, že posuzování schopnosti spotřebitele splácet mu poskytnutý úvěr závisí na dvou směrech, a to jednak posouzení by mělo být založeno na informacích získaných přímo od spotřebitele, což se v dané věci stalo a nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, je-li to nezbytné. Naplnění tohoto druhého směru však není nutně obligatorním pokračováním ověřování úvěruschopnosti, když spotřebitel poskytl dostatečné informace, na základě kterých lze posoudit úvěruschopnost a ověřování nahlédnutím do databáze, v tomto případě není potřebné. V dané věci v žádosti o smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty žalovaný poskytl informace o rodinném stavu, pozici v zaměstnání a ohledně výše měsíčního příjmu. I přesto žalobkyně v dané věci vyhledávala relevantní skutečnosti rozhodné pro posouzení schopnosti žalovaného splácet a tyto údaje ověřovala. V rámci tohoto posouzení byly žalobkyní kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra ČR. Příjmová stránka žalovaného byla náležitě ověřena a byly zjištěny i splátky interních závazků, a to ve výši [částka]. Žalobkyně zjišťovala i výši životních nákladů žalovaného a tyto stanovila částkou [částka]. Od příjmu žalovaného pak byly odečteny splátkové výdaje a nesplátkové výdaje, bylo počítáno s částkou životního minima klienta dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., jakož i částkou normativních nákladů na bydlení dle zákona č. 117/1995 Sb. a výše měsíčních splátek dosavadních závazků. Teprve na závěr tohoto posouzení bylo žádosti o úvěr vyhověno a žalovanému byl poskytnut předmětný úvěr. Žalobkyně je tak přesvědčena, že dostála své zákonné povinnosti vyplývající ze zákona o spotřebitelském úvěru. Z uvedených důvodů pak navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. rozsudku změnil a přiznal žalobkyni i nároky tímto výrokem zamítnuté. Současně požaduje přiznat náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, jakož i náhradu nákladů odvolacího řízení.

10. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně považuje za věcně správný a ztotožňuje se s ním.

11. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, jakož i řízení, které předcházelo jeho vyhlášení ve smyslu § 212 a § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 (o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

12. Protože rozsudek soudu prvního stupně byl napaden pouze ve výroku III. ohledně zamítnutí žaloby ve zde uvedených nárocích, pouze v tomto rozsahu byl rozsudek odvolacím soudem přezkoumáván. Pokud jde o výrok I., kterým bylo řízení částečně zastaveno a výrok II., kterým bylo žalobě částečně vyhověno, tyto výroky nabyly samostatně právní moci (§ 206 odst. 3 o. s. ř.). Rozsudek pak byl přezkoumán i v závislém výroku IV. o nákladech řízení.

13. Z obsahu předloženého spisu odvolací soud zjistil, že před rozhodováním ve věci soud prvního stupně usnesením č. j. 9 C 146/2022-33 ze dne 11. 4. 2022 vyzval žalobkyni k písemnému doplnění svých tvrzení ohledně skutečnosti, jakým způsobem byla při poskytnutí úvěru žalovanému posuzována jeho schopnost splácet spotřebitelský úvěr, jak ukládá ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Na tuto výzvu soudu reagovala žalobkyně vyjádřením, kde zopakovala tvrzení z žaloby, jakým způsobem byla úvěruschopnost žalovaného prověřována a předložila písemnou žádost žalovaného o úvěr a potvrzení o výši jeho příjmu. Dále dokládala platební historii a výpis z účtu. Jakým způsobem však byla fakticky úvěruschopnost žalovaného ověřována, neuvedla, respektive nepředložila k tomuto tvrzení žádné důkazy. Při jednání před odvolacím soudem pak zástupce žalobkyně uvedl, že nemá žádné důkazy k tomu, jakým způsobem byla prověřována úvěruschopnost žalovaného v registru bankovním i nebankovním, případně dalších registrů. Z vyjádření žalobkyně v průběhu řízení před soudem prvního stupně, jakož i v průběhu odvolacího řízení, odvolací soud dovodil, že žalobkyně dostatečným způsobem neunesla důkazní břemeno svého tvrzení, že úvěruschopnost žalovaného prověřila s odbornou péčí. Z toho také odvolací soud vycházel při svém rozhodování. Pokud jde o posuzování úvěruschopnosti žalovaného, ve spise je založeno potvrzení o výši jeho příjmu a pouze obecné vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti, které nebylo žádným způsobem prokazováno. V dané věci nelze přehlédnout, že v době poskytnutí úvěru splácel žalovaný předchozí závazky vůči žalobkyni, a to částkou [částka] měsíčně, přičemž žalobkyně nijak neprověřovala jeho další výdaje a vycházela pouze z normativů nákladů na vyživované osoby a na bydlení. Faktické údaje prověřování neobsahuje, přičemž prověřování v registrech bankovního a nebankovního sektoru zůstalo ze strany žalobkyně pouze v rovině tvrzení.

14. Protože odvolatelka učinila předmětem odvolacího řízení především otázku náležitého posouzení úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru, vycházel odvolací soud z listinných důkazů, které měl k dispozici i soud prvního stupně, který tyto důkazy provedl a řádně posoudil. Odvolací soud je přesvědčen, že žalobkyni se nepodařilo zpochybnit rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet. Se závěry soudu prvního stupně se odvolací soud ztotožňuje a na jeho náležité odůvodnění odkazuje.

15. Odvolací soud by chtěl pouze zdůraznit, že podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele před poskytnutím úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V dané věci se soud prvního stupně podrobně zabýval těmito skutečnostmi a posuzoval, jak s přihlédnutím k příjmové a výdajové stránce žalovaného, tak s přihlédnutím k listinným důkazům předložených žalobkyní, zda schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet byla posouzena s odbornou péčí. Spotřebitelský úvěr lze poskytnout pouze tehdy, nejsou-li důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, přičemž povinností poskytovatele úvěru je zjišťovat nejen příjmovou stránku spotřebitele úvěru, ale i jeho výdajovou stránku. V dané věci soud prvního stupně zjistil měsíční příjem žalovaného, jiný příjem zjištěn nebyl, ovšem pokud jde o výdajovou stránku, vzala žalobkyně v úvahu pouze dosud splácené pohledávky žalobkyni ve výši téměř [částka] a normativy životního minima a bydlení. Pokud za této situace žalobkyně dospěla k závěru, že žalovaný je schopen úvěr řádně splácet, tento její závěr neobstojí a neodpovídá běžným skutečnostem v návaznosti na životní náklady a obvyklé potřeby. Především je však potřeba uvést, že žalobkyně řádné prověření úvěruschopnosti žalovaného neprokázala důkazy založenými do spisu. Náležitě nebyly ověřeny údaje z bankovního i nebankovního sektoru, případně dalších registrů. Za této situace nelze dospět k jinému závěru, než že na základě dokladů založených ve spise je zřejmé, že schopnost žalovaného dohodnutý úvěr splácet nebyla ze strany žalobkyně řádně posouzena. Odvolací soud se tak ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně při poskytování úvěru dostatečně neprověřila úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí a poskytla úvěr klientovi, u kterého nebyly záruky jeho řádného splácení. O tom nakonec svědčí i skutečnost, že žalovaný přestal úvěr splácet a žalobkyně byla nucena domáhat se svých nároků podanou žalobou. Ani v právním posouzení soudem prvního stupně tak pochybení zjištěno nebylo a odvolací soud odkazuje na jeho skutková zjištění i právní posouzení.

16. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změně závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnost spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 tohoto ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet jednotlivé pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

17. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 je smlouva neplatná. V tomto případě je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle § 580 odst. 1 o. z., je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

19. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

20. Podle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

21. Ze všech shora uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobkyně je nedůvodné. Smlouva o poskytnutí revolvingového úvěru ze dne [datum] byla posouzena jako neplatná a odvolací soud se již nezabýval dalšími námitkami žalobkyně v podaném odvolání. Pokud tedy soud prvního stupně výrokem III. svého rozsudku žalobu částečně zamítl, bylo jeho rozhodnutí odvolacím soudem posouzeno jako věcně správné s tím, že žalobkyně již nemá nárok na další plnění kromě vrácení bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z.

22. Závěrem je možno ještě uvést, že náležité posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je základním předpokladem pro poskytnutí úvěru. I toto posouzení podléhá přezkumu v rámci posuzování úvěrového vztahu, a pokud je zřejmé, že úvěruschopnost nebyla posouzena náležitě a kvalifikovaně (s odbornou péčí), je nutno vycházet z toho, že poskytovatelka úvěru neprokázala, že úvěruschopnost spotřebitele řádně prověřila. Pokud náležité prověření úvěruschopnosti spotřebitele v konkrétním spotřebitelském (úvěrovém) vztahu nebude prokázáno, zakládá to absolutní neplatnost posuzované smlouvy. To vyplývá ze shora citovaných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. I když tento zákon výslovně nestanoví, že následkem porušení povinnosti řádného ověření úvěruschopnosti spotřebitele úvěr splácet je absolutní neplatnost smlouvy, legislativní vývoj ochrany spotřebitele i právní úprava spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování, nasvědčují tomu, že takovýto výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný. Porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele lze posoudit jako narušení veřejného pořádku, neboť součástí veřejného pořádku je mimo jiné i ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné. Mezi takové skupiny osob nepochybně spotřebitelé patří a ve spotřebitelském vztahu vystupují jako slabší smluvní strana. Za stavu, kdy bylo prokázáno, že žalobkyně nesplnila povinnost při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí a jednala tak v rozporu se zákonem, byla naplněna podmínka zjevného narušení veřejného pořádku. [ulice] smlouva mezi poskytovatelem úvěru a spotřebitelem za této situace je absolutně neplatným právním jednáním ve smyslu § 588 o. z. a k této absolutní neplatnosti musí soud přihlížet z úřední povinnosti.

23. Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. v odvoláním napadeném zamítavém výroku III. rozsudku jako věcně správný potvrdil. Jako věcně správný byl potvrzen i závislý výrok IV. rozsudku o nákladech řízení, když náklady řízení byly soudem prvního stupně správně posouzeny ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. v návaznosti na míru úspěchu účastníků ve věci.

24. Pokud jde o náklady odvolacího řízení, postupoval odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšnému žalovanému v odvolacím řízení náklady nevznikly a tento se i nákladů odvolacího řízení výslovně vzdal. Bylo proto současně rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.