Rozhodnutí 19 CO 198/2022

1. Soudní exekutor Mgr. [jméno] [jméno] shora označeným usnesením zastavil exekuční řízení a vyslovil, že soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů exekučního řízení. Své rozhodnutí odůvodnil pokynem uděleným mu exekučním soudem v souladu s § 43a odst. 6 exekučního řádu, v němž exekuční soud uložil exekutorovi, aby exekuční řízení zastavil. Důvodem pak bylo zjištění, že exekuční řízení bylo zahájeno dne 26 6. 2022, když již dne [datum] bylo Krajským soudem v Praze vydáno usnesení č. j. [insolvenční spisová značka] – A – 30, kterým byl zjištěn úpadek povinné. Uvedené insolvenční řízení se nachází ve fázi prohlášeného konkurzu, který není dosud skončen. Navíc vymáhané náklady řízení, které jsou předmětem této exekuce, souvisí se správou majetkové podstaty a budou hrazeny z výtěžku zpeněžení v rámci insolvenčního řízení. Protože soudní exekutor je pokynem exekučního soudu vázán, nezbylo mu, než rozhodnout v souladu s uděleným pokynem. Výrok o nákladech exekučního řízení soudní exekutor odůvodnil tím, že v řízení mu zatím žádné náklady nevznikly.

1. Proti usnesení podal v otevřené lhůtě oprávněný odvolání, který se zastavením exekučního řízení nesouhlasil. Předně namítal, že exekučními tituly jsou pravomocný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 7. 2020, č. j. 13 Cm 293/2018 – 1332 a Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2021, č. j. 4 Cmo 14/2021 – 1371. Z těchto rozhodnutí vyplývá, že v exekučním řízení je povinnou [právnická osoba], která je v konkurzu. Jak vyplývá z usnesení Městského soudu v Praze, č. j. 59 Co 112/2022 ze dne 12. 4. 2022, pak vymožení povinnosti na základě těchto exekuční titulů se musí oprávněný domáhat přímo vůči dlužníku, kterým je [právnická osoba], neboť se jedná o pohledávku za majetkovou podstatou dlužníka. Oprávněný při podání návrhu ze dne [datum] postupoval tedy správně a to i podle instrukcí uvedeného [anonymizováno] soudu. Poukázal i na judikaturu plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 37/2007 a 20 Cdo 5/2007, které na řešení této problematiky dopadají. Na právní závěry v těchto rozhodnutích uvedené pak podrobně odkazoval. Zdůraznil, že úpadce prohlášením konkurzu nepozbývá způsobilost mít práva a povinnosti, ani se nestává nezpůsobilým k právním úkonům a nelze mu upřít ani způsobilost být účastníkem řízení. Proto také navrhl, aby usnesení soudního exekutora bylo změněno tak, že se exekuční řízení nezastavuje.

2. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené usnesení v souladu s včas podaným a přípustným odvoláním podle § 212, § 212a odst. 1, 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v platném znění (dále jen o. s. ř.) a to za přiměřeného použití ustanovení § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. o soudních exekutorech a exekuční činnosti.

3. Odvolání oprávněného není důvodné.

4. V předmětné věci soudní exekutor vázán názorem exekučního soudu, zastavil exekuční řízení s odůvodněním, že ještě dříve, než bylo zahájeno toto exekuční řízení, bylo zahájeno a dosud se vede u Krajského soudu v Praze insovlenční řízení proti povinné, na jejíž majetek byl prohlášen konkurz, který dosud není skončen. V tomto zjištění pak soudní exekutor shodně s exekučním soudem spatřoval nedostatek podmínek řízení.

5. Skutečnosti vztahující se k průběhu insolvenčního řízení vyplývají z veřejně přístupného insolvečního rejstříku, z něhož i odvolací soud ověřil a zjistil, že proti povinné byl podán insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení již dne [datum], následně bylo rozhodnuto usnesením ze dne [datum] o úpadku povinné, který je řešen konkurzem (viz usnesení Krajského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [insolvenční spisová značka] – A – 30). Jak dále vyplývá z průběhu insolvečního řízení, pak nedošlo ke zrušení rozhodnutí o úpadku a rovněž nedošlo ke zrušení způsobu řešení úpadku konkurzem, ač o to usiloval úpadce (viz usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 VSPH 409/2019).

6. Podle § 52 odst. 1 ex. řádu, nestanoví-li zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.

7. Podle § 254 odst. 1 o. s. ř. na výkon rozhodnutí se užije ustanovení předcházejících částí, není-li v této části stanoveno jinak.

8. Podle § 103 o. s. ř. soud kdykoli za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).

9. Podle § 140e odst. 1 insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb., ve znění novely účinné od 1. 1. 2014 platí, že v době, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, nelze nařídit nebo zahájit výkon rozhodnutí nebo exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty; to neplatí pro nařízení nebo zahájení výkonu rozhodnutí nebo exekuce na základě rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného podle § 203 odst. 5.

10. Zákon v tomto ustanovení řeší vzájemné vztahy úpadkového práva k individuálnímu výkonu rozhodnutí a individuální exekuci, když potvrzuje prioritu kolektivního řízení před řízením individuálním. Ačkoliv do [datum], tedy před účinností novely zákona č. 294/2013 Sb., byl vztah insolvenčního k exekučního řízení upraven tak, že výkon rozhodnutí či exekuci bylo možno nařídit, avšak nebylo ji možno provést, pak nově po [datum] po vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka, nelze již exekuci či výkon rozhodnutí ani nařídit (zahájit) a ani provést. Zákaz zahájení nebo nařízení exekuce se týká exekuce či výkonu rozhodnutí, které by postihovaly majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty. Zákaz zahájení (nařízení) výkonu rozhodnutí či exekuce podle tohoto ustanovení i zákaz provedení exekuce, platí v zásadě po celou dobu trvání účinků rozhodnutí o úpadku, resp. po celou dobu trvání účinků zahájení insolvenčního řízení. Zánik uvedených účinků je spojen až s právní mocí rozhodnutí, kterým insolvenční řízení končí, tedy především až rozhodnutím o zrušením konkurzu, rozhodnutím o splnění reorganizačního plánu či rozhodnutím o splnění oddlužení.

11. Vzhledem k tomu, že z obsahu údajů o průběhu insolvenčního řízení zahájeného po [datum] nevyplývá, že by insolvenční řízení skončilo některým ze způsobů shora uvedených, naopak stále trvají účinky zahájení insolvečního řízení a to v souvislosti s rozhodnutím o úpadku řešeným konkurzem, pak na poměry oprávněného a povinné zcela dopadá nové ustanovení § 140e zákona č. 294/2013 Sb., účinné od 1. 1. 2014, když i insolvenční řízení bylo zahájeno po [datum]. Pak to znamená, že soudní exekutor zcela správně v souladu se správním pokynem exekučního soudu exekuční řízení zastavil, neboť návrh na zahájení exekuce byl podán až po zahájení insolvečního řízení a také až po rozhodnutí o úpadku povinné. Argumentoval-li odvolatel právními závěry Nejvyššího soudu v rozhodnutí 20 Cdo 37/2007 a 20 Cdo 5/2007, pak tam vyslovené právní závěry jsou sice nadále správné a použitelné, avšak na podstatu posouzení správnosti důvodů pro zastavení exekučního řízení vůbec nedopadají. V dané věci totiž nejde o posouzení toho, proti komu má být vedena exekuce, neboť tím je vždy přímo úpadce jako osoba povinná. Zde podstata zastavení exekučního řízení spočívá ve zcela jiné právní otázce, a to vyřešení souběhu mezi dříve zahájeným insolvenčním řízením a později zahájeným exekučním řízením, kdy zákon po [datum] takový souběh obou řízení výslovně vylučuje a to ve prospěch řízení insolvenčního. K obdobným závěrům jako exekutor dospěl opakovaně NS v usnesení sp. zn. 29 Odo 480/2017 a 29 Cdo 4860/2016, či KS v [obec] sp. zn. 66 Co 260/2020.

12. Odvolací soud tedy konstatuje, že se odvolateli nemohlo zdařit zpochybnit věcnou správnost napadeného usnesení, neboť soudní exekutor vystavil své rozhodnutí zcela správně na nedostatku podmínek řízení, byť na aplikaci § 140e odst. 1 insolvenčního zákona ve svém rozhodnutí přímo nepoukázal.

13. Ze všech těchto důvodů proto odvolací soud napadené usnesení jako věcně správné podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

14. Výrok o nákladech odvolacího řízení vychází z ustanovení § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné povinné žádné odvolací náklady nevznikly.