Rozhodnutí 19 CO 164/2022-125

1. Okresní soud Praha-východ (dále jen„ soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem zamítl návrh žalobkyně na přerušení řízení do pravomocného skončení řízení o pozůstalosti zemřelého žalobce [jméno] [příjmení] (výrok I.). Soud výrokem II. určil, že podílovými spoluvlastníky pozemku parc. [číslo] v obci [obec], k. ú. [obec] u [obec], jsou v podílu ¼ [jméno] [příjmení] a v podílu ¾ ke dni úmrtí [jméno] [příjmení], zemřelý [datum], kdy do práv a povinností zemřelého [jméno] [příjmení] vstoupili pozůstalý syn [jméno] [příjmení] a pozůstalá dcera [jméno] [příjmení]. Výrokem III. uložil žalované povinnost nahradit žalobcům na náhradu nákladů řízení celkem [částka] k rukám jejich právního zástupce.

2. Soud vyšel z žalobních tvrzení žalobkyně b) a právního předchůdce žalobců [jméno] [příjmení] (původního žalobce a), podle nichž jejich právní předchůdci [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] uzavřeli dne [datum] dohodu o zřízení práva osobního užívání předmětného pozemku, k registraci dohody státním notářstvím zřejmě nedošlo. Manželé [příjmení] měli pozemek v nepřetržitém držení od roku 1965, oplotili jej a prokazatelně užívali. Byli rovněž vlastníky sousedních nemovitostí, a to pozemku parc. [číslo] jehož součástí je rodinný dům [adresa] a pozemku parc. [číslo] pozemku [číslo]. Původní žalobci jako právní nástupci manželů [příjmení] sporný pozemek řádně užívají. Kupní smlouvou z [datum] prodali původní držitelé, manželé [příjmení], svůj spoluvlastnický podíl v rozsahu ½ na nemovitostech původnímu žalobci [jméno] [příjmení] a jeho manželce [jméno] [příjmení]. Po úmrtí [jméno] [příjmení] nabyla podíl v rozsahu ¼ na nemovitostech na základě rozhodnutí státního notářství z [datum] žalobkyně b) [jméno] [příjmení] jako její dcera. Po úmrtí [jméno] [příjmení] nabyl původní žalobce [jméno] [příjmení] jako syn podíl v rozsahu ½ na nemovitostech na základě usnesení Okresního soudu Praha – východ z [datum]. S ohledem na tato rozhodnutí jsou zapsáni ke dni podání žaloby v katastru nemovitostí původní žalobce [jméno] [příjmení] jako spoluvlastník v rozsahu ¾ na nemovitostech a žalobkyně [jméno] [příjmení] v rozsahu ¼ na nemovitostech. Pozemek [číslo] je v držení žalobců a jejich právních předchůdců prokazatelně od roku 1965 až dosud a jsou tak splněny podmínky mimořádného vydržení podle zákona, neboť uplynulo více než dvojnásobek doby nezbytné pro vydržení vlastnického práva. Poté, co původní vlastník předal držbu právním předchůdcům žalobců, ti ho řádně oplotili a spojili oplocením pozemek s dalšími nemovitostmi, starali se o něj a užívali ho v přesvědčení, že jsou jeho vlastníky. Žalobci jsou přesvědčeni, že jejich držba je poctivá, přičemž žalovaná odmítá jejich vlastnické právo uznat. Žalovaná nárok neuznávala ani z části a namítala, že žalobci, resp. právní předchůdci, nemohli být v dobré víře, že jsou oprávněnými držiteli. Ačkoliv pozemek v roce 1965 na základě kupní smlouvy z 24. 9. získal MNV v [obec] od předchozího vlastníka [anonymizováno] stanice [anonymizováno] církve evangelické, kupní smlouva nebyla vložena do katastru nemovitostí, resp. do evidence nemovitostí, teprve v roce 2019 byla tato smlouva kupní v katastru provedena a v roce 2020 byl majetek připsán do vlastnictví žalované. Žalobci či právní předchůdci tak při běžné opatrnosti mohli a měli zjistit, že užívají pozemek, který není v jejich vlastnictví. Dále namítala, že z obsahu spisu Okresního soudu Praha – východ R II [číslo] vyplývá, že právním předchůdcům, tedy manželům [příjmení], nevzniklo právo osobního užívání pozemku, protože k registraci dohody o zřízení práva nedošlo. O tom se [jméno] [příjmení] dozvěděla nejpozději v roce 1997, kdy požádala o nahlédnutí do spisu R. Za podstatné pak žalovaná pokládala to, že není zřejmé, kdy a v jakém rozsahu byl sporný pozemek oplocen. Navrhla proto zamítnutí žaloby. Protože v průběhu řízení žalobce [jméno] [příjmení] dne [datum] zemřel, pak soud prvního stupně ve smyslu § 107 o. s. ř. pokračoval v řízení s dědici zůstavitele, a to [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] a to na základě výsledku dědického řízení. Po provedeném dokazování měl soud za prokázané, že dne [datum] byla uzavřena mezi MNV [obec] a [jméno] a [jméno] [příjmení] dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemku parc. [číslo] díl„ c“. Za toto právo osobního užívání bylo zaplaceno [částka]. Rovněž mezi uvedenými subjekty byla uzavřena kupní smlouva na porosty na předmětném pozemku, a to za cenu [částka]. Dále měl za prokázané, že byl učiněn návrh na provedení registrace označené dohody o osobním užívání, následně byl tento návrh vzat zpět. Tato skutečnost však žalobcům, resp. jejich právním předchůdcům, známa nebyla, neboť z žádného důkazu se tato skutečnost nepodává. Soud neměl za sporné, že předmětný pozemek užívali právní předchůdci a později žalobci kontinuálně od roku 1965 až dosud. V důsledku úmrtí původního žalobce [jméno] [příjmení] pak s ohledem na výsledek dědického řízení do práv a povinností zemřelého vstoupili pozůstalý syn [jméno] [příjmení] a pozůstalá dcera [jméno] [příjmení] jako dědici, a to každý v podílu ½ ve vztahu k ¾ podílu zemřelého na nemovitosti. Takto zjištěný skutkový stav soud posoudil podle ustanovení § [číslo], § 6, § 3030 zákona č. 89/2012 Sb. Soud věc vyhodnotil v režimu ustanovení § [číslo] o mimořádném vydržení, když pro jeho naplnění je nutné, aby byla splněna doba, po kterou držitel má věc v držbě a také to, že držba je poctivá. Zdůraznil, že v případě mimořádného vydržení není třeba dohledat titul, na kterém mimořádné vydržení nestojí. Pro naplnění institutu mimořádného vydržení postačuje poctivost držby právního předchůdce a bezprostředního předchůdce, kdy je možné započíst pouze poctivou držbu. Právě započtení poctivé držby před [datum], se žalobci podle soudu důvodně dovolávali. Poctivost držby pak soud posuzoval i s ohledem na ustanovení § 205 zákona č. 40/1964 Sb., podle něhož platilo, že na základě přidělení pozemku do osobního užívání vzniká na základě registrace této dohody u státního notářství právo osobního užívání pozemku. Poctivou držbu pak soud, s ohledem na okolnosti, posuzoval s přihlédnutím k ustanovení § 992 odst. 1 o. z., když na straně žalobců, resp. právních předchůdců žalobců, shledal dobro víru, zakládající omluvitelný omyl, a to jak skutkový, tak i právní. Omluvitelný omyl právních předchůdců dovozoval soud z té skutečnosti, že se do právní sféry manželů [jméno] a [jméno] [příjmení] nedostala informace o tom, že druhá strana právního jednání nechtěla jím být nadále vázána. Z hlediska skutkového omylu je významné, že žalovaná přijala finanční plnění od právních předchůdců žalobců, aniž bylo zjištěno, že by ho vrátila zpět. Na straně právních předchůdců byl rovněž omluvitelný právní omyl, neboť pokud nedošlo k registraci dané dohody z roku 1965, pak to bylo řešeno pouze na úrovni příslušných složek státu, nikoliv za součinnosti občanů. Byl to tedy žalovaný, kdo vyvolal takový stav, že právní předchůdci užívali předmětnou nemovitost bez řádné registrace dohody. Na tomto závěru o omluvitelném omylu pak nemění nic ta skutečnost, že v roce 1997 právní předchůdkyně žalobců hodlala nahlížet do správního spisu, avšak s ohledem na obsah záznamu nelze mít najisto postavené, že do toho spisu skutečně nahlížela. Neshledal správnou ani právní argumentaci žalované s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 821/2010 s tím, že nelze u [jméno] [příjmení] jako právního nástupce přistoupit k zápočtu práv držby jeho právních předchůdců. Uvedené rozhodnutí podle soudu cílí na zcela odlišnou situaci, kdy již právní předchůdce účastníka nemovitost vydržel. V souzené věci však jde o posouzení toho, zdali se vlastníkem sporného pozemku stal již právní předchůdce žalobců, kdy od jeho vlastnictví se bez dalšího bude odvíjet vlastnictví žalobců. Jedná se o situaci, kdy je zde jako žalovaná majetek, který není mezi dědici sporný a který má být předmětem dodatečného projednání dědictví. Pro řízení není rozhodným vědomí o stavu věci [jméno] [příjmení], nýbrž výlučně [jméno] [příjmení], do jehož práv a povinností [jméno] [příjmení] vstoupil. Tuto skutečnost také reflektuje výroková část rozsudku, kde je určeno, že [jméno] [příjmení] ke dni smrti byl vlastníkem předmětné nemovitosti, přičemž do jeho práv a povinností vstoupili [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. S ohledem na tyto skutečnosti proto bylo žalobě vyhověno. Žalobkyní [jméno] [příjmení] učiněný návrh na přerušení řízení až do skončení pozůstalostního řízení neshledal soud opodstatněným, neboť již v pozůstalostním řízení bylo rozhodnuto o dědicích a o právním nástupnictví. V souladu s výsledkem dědického řízení proto také již v průběhu řízení soud vydal rozhodnutí podle § 107 o. s. ř. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl s přihlédnutím k ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., když přihlédl k tomu, že nelze zjistit hodnotu předmětu sporu, případně jen s nepoměrnými obtížemi. Odměna advokáta tak v souvislosti s § 7, § 12 odst. 4 po snížení o 20 % při zastupování dvou osob činí [částka], za žalobce pak bylo učiněno sedm úkonů po [částka], dva úkony po poloviční sazbě a dále jim vznikl nárok na devět režijních paušálů po [částka], a to včetně daně z přidané hodnoty a dále zaplaceno soudního poplatku z žaloby. Celkem takto vznikly žalobcům účelně náklady ve výši [částka], které byly uloženy k úhradě žalované v zákonné lhůtě.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná odvolání, v němž předně namítala, že soud nepřihlédl k námitce žalované, že byla jako žalovaná nesprávně označena v žalobě, když organizační složka státu neměla a nemá samostatnou právní subjektivitu. Aniž by byli žalobci k nápravě vyzváni, soud sám v rozsudku tuto nápravu učinil. Pokud jde o předmět žaloby, ten je zapsán na [list vlastnictví] a nikoliv na [list vlastnictví]. Výrok II. rozsudku pak je formulován nepřesně. Žalovaná setrvala na tom, že žalobci nesplnili podmínky pro mimořádné vydržení a nemohli se tak stát podílovými spoluvlastníky pozemku parc. [číslo] v obci [obec]. Soud ve svém rozhodnutí neuvedl, jakou dobu vydržení považuje za prokázanou, neuvedl její počátek. Pokud by bylo vydržení dovršeno před [datum], pak měl věc posoudit výlučně podle zákona č. 40/1964 Sb. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]. Zdůraznil, že podmínky mimořádného vydržení, tak jak je upravuje § 1095 zákona, nastupuje v těch případech, kdy je řádné vydržení vyloučeno. Soud prvního stupně se vůbec otázkou právního režimu tvrzeného vydržení nezabýval, a proto jeho rozhodnutí je nesprávné a neúplné. Smyslem mimořádného vydržení je poskytnout ochranu faktickým stavům, kdy předchozí vlastník nebo titul držby není dohledatelný a proto není vyžadovaná existence právního důvodu vedoucího ke vzniku vydržení. Taková situace v daném případě nenastala. Žalobci po celou dobu své držby nemohli mít za to, že jim pozemek patří, když neznalost do veřejného seznamu zapsaných údajů o právu k věci nikoho neomlouvá. Manželé [příjmení] uzavřeli dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemku, podle této dohody pak právo vznikalo až registrací dohody u státního notářství. Z důkazů předložených žalovanou bylo prokázáno, že dohoda o zřízení práva registrována nebyla. Proto ani nevzniklo právo osobního užívání. I kdyby smlouva registrována byla, pak právní předchůdci žalobců věděli, že předmětný pozemek není v jejich osobním vlastnictví ale pouze v osobním užívání. To, že měli právní předchůdci pochybnosti o svém vlastnickém právu k pozemku, dokládá návštěva paní [jméno] [příjmení] dne [datum] u Okresního soudu Praha – východ. Jinak než pochybnostmi nelze vysvětlit tuto návštěvu. [jméno] [příjmení] podepsala úřední záznam, který je součástí spisu sp. zn. R II [číslo]. V tomto směru však soud vzal za prokázané, že předmětný spis nebyl paní [jméno] [příjmení] předložen, což dokládala svým čestným prohlášením druhá žalobkyně. Ustanovení § 1095 zákona nelze při absenci výslovného požadavku na poctivost držby vykládat tak, že by na jeho základě mohl držitel nabýt vlastnické právo k věci, o níž pozitivně ví, že patří jinému. Navrhla proto, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zcela zamítne.

4. Na podané odvolání reagovali žalobci vyjádřením, v němž se s argumenty odvolatelky neztotožnili. Soud ve věci důkladně a podrobně odůvodnil svůj rozsudek, přihlédl ke zjištěným skutečnostem a ty podle zákona posoudil a vyhodnotil. Není pravdivé tvrzení, že soud záznam z [datum] o nahlédnutí do spisu nevyhodnotil jako důkaz, soud zcela zřetelně odůvodnil, proč věc posoudil podle ustanovení § [číslo] o mimořádném vydržení, pro níž musí být splněno uplynutí doby a zřejmá poctivost. V daném případě se jedná o spornost právního titulu držby – dohody o zřízení práva osobního užívání, která nebyla registrována a je tak naplněn jeden ze znaků mimořádného vydržení. Dalším znakem je uplynutí doby dvojnásobně dlouhé než je třeba a třetím znakem bylo naplnění neexistence nepoctivého úmyslu. Zde platí, že neprokáže-li se nepoctivý úmysl, platí vyvratitelná domněnka, že k mimořádnému vydržení došlo a že držba je poctivá a pravá. Nelze souhlasit ani s námitkou, že právní předchůdci žalobců měli pochybnosti o svém vlastnickém právu, což měla prokazovat návštěva paní [jméno] [příjmení] v roce 1997 u soudu. Soud zcela správně vyhodnotil zmíněný důkaz, přičemž nelze dovodit tvrzení žalované, že žalobci byli obeznámeni s obsahem spisu sp. zn. R II [číslo]. Žalovaná tedy neprokázala žalobcům nepoctiví úmysl a třetí znak mimořádného vydržení byl naplněn. Dohoda z roku 1965, na základě které se právní předchůdci žalobců stali osobními uživateli pozemku, byla uzavřena platně a skutečnost, že dohoda nebyla registrována státním notářstvím, nemůže jít k tíži žalobců. Ke dni [datum] se tak změnilo právo osobního užívání na právo vlastnické. V tomto směru shodně judikoval Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 1085/14. Navrhli proto, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil a přiznal žalobcům náhradu nákladů řízení.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené rozhodnutí v souladu s ustanovením § 212, § 212a odst. 1, 3, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“).

6. Odvolání žalované nelze upřít důvodnost.

7. Soud prvního stupně vyhovující závěr o vlastnickém právu žalobců, resp. právních nástupců původního žalobce [jméno] [příjmení], vystavil na právním závěru o mimořádném vydržení předmětného pozemku na základě poctivosti držby jak původních žalobců, tak především jejich právních předchůdců, tedy manželů [jméno] a [jméno] [příjmení], kterým předmětný pozemek byl dán dohodou o zřízení práva osobního užívání pozemku ze dne [datum] do užívání, resp. do držby, kterou nerušeně od roku 1965 vykonávali a po nich pak jejich právní nástupci, tedy [jméno] [příjmení], později [jméno] [příjmení], a to na základě dalších právních titulů, tedy kupní smlouvy a rozhodnutí dědických řízeních po [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Jak správně soud prvního stupně zdůraznil, mimořádné vydržení nestojí na titulu držby ale na poctivé držbě a uplynutí času. Zápočet poctivé držby před účinností zákona č. 89/2012 Sb., tedy před [datum], je možný a připouští to výslovně § 1096 odst. 2 zákona Odvolací soud však se soudem prvního stupně nemůže souhlasit v tom právním posouzení držby [jméno] a [jméno] [příjmení] jako držby poctivé, když oba byli držiteli předmětného pozemku na základě dohody z [datum], uzavřené mezi Místním národním výborem [obec] a jmenovanými manžely [příjmení]. Z obsahu této dohody jednoznačně plyne, že právo osobního užívání pozemku vzniká až okamžikem registrací této dohody (shodně k tomu i ustanovení § 205 zákona č. 40/1964 Sb.). [příjmení] bylo možno nahlížet na držbu obou jmenovaných od roku 1965 a nadále jako na držbu poctivou, kterou je možno započítat do potřebné délky mimořádného vydržení, pak je třeba posoudit, zda držba tohoto pozemku za okolností, které byly známy, tedy že byla uzavřena dohoda o zřízení práva osobního užívání, vyhovuje ustanovení § 992 o. z. o poctivé držbě.

8. Podle § 992 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. platí, že kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které vykonává, je poctivý držitel. Nepoctivě drží ten, kdo ví nebo komu musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží.

9. Jak vyplývá z komentáře k ustanovení § 992 (viz publikace Velké komentáře, Občanský zákoník III, Věcná práva, nakladatelství C. H. [příjmení]) dobrá víra poctivého držitele je založena na omluvitelném omylu o existenci či neexistenci právně významné skutečnosti, popř. práva. Pak je poctivým držitelem i ten, kdo je v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem. Jde tedy o objektivizované pojetí dobré víry, která se musí opírat o omluvitelný omyl. Nestačí tedy pouhé subjektivní přesvědčení držitele, nýbrž pro takové přesvědčení musí zde existovat přesvědčivý důvod. Je proto v zásadě použitelná i dosavadní judikatura vztahující se k oprávněné držbě podle § 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. Totéž platí i o dosavadní judikatuře k omluvitelnému omylu, jako základu oprávněné držby. Poctivá držba tedy vychází z omluvitelného omylu držitele a takový omluvitelný omyl je dán tam, kde držitel z přesvědčivého důvodu má za to, že mu právo náleží a současně neví ani mu nemusí být z okolností zřejmé, že vykonává právo, které mu nenáleží. Omluvitelným pak je podle judikatury omyl skutkový, výjimečně omyl právní. Právní omyl spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků právních skutečností. S přihlédnutím k tomu pak držitel nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem nemovitosti či že je držitelem oprávněným, pokud se chopil držby na základě smlouvy, která nebyla v době, kdy to zákon vyžadoval, registrován na státním notářství.

10. Promítnuto do daných poměrů posuzované věci je tento právní závěr použitelný i na daný případ, kdy podle § 205 zákona č. 40/1964 Sb., dohoda o zřízení práva osobního užívání s občanem musela mít písemnou formu a byla k ní třeba registrace státním notářstvím. Právo osobního užívání pozemku pak vzniklo až registrací dohody u státního notářství. Znamená to, že právo osobního užívání pozemku nevzniklo ze zákona, ale pouze na základě dohody o jeho zřízení, pokud došlo k registraci státním notářstvím. Skutečnost, že dohoda o zřízení práva osobního užívání podléhala registraci a teprve tím vzniklo právo osobního užívání, ostatně vyplývala jednoznačně z textu dohody z [datum] a proto [jméno] a [jméno] [příjmení] si museli být vědomi toho, že jejich právo osobního užívání vznikne až okamžikem registrace této dohody. Jak vyslovil Nejvyšší soud např. v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 4181/2008 v případě, kdy je titulem držby převodní smlouva uzavřená a registrovaná státním notářstvím před [datum], mohl být nabyvatel v dobré víře, že se stal vlastníkem převáděných nemovitostí až od okamžiku, kdy se dozvěděl, že převodní smlouva byla registrována státním notářstvím. [jméno] skutečnost, že se držitel chopil držby nemovitosti jen na základě smlouvy o jejím převodu, která nebyla registrována v době, kdy zákon takovou registraci vyžadoval, nemohla se zřetelem ke všem okolnostem založit dobrou víru držitele (nabyvatele) uzavřít, že je vlastníkem této nemovitosti. Tento právní názor dovolacího soudu je přiměřeně aplikovatelný i na poměry [jméno] a [jméno] [příjmení], kteří se chopili držby nemovitosti, ačkoliv dohoda o zřízení práva osobního užívání registrována nebyla a proto nemohli se zřetelem ke všem okolnostem být v dobré víře, že jsou oprávněnými držiteli tohoto pozemku. Pak také nemohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že k [datum], kdy vstoupil v účinnost zákon č. 509/1991 Sb., se transformovalo toto právo osobního užívání na právo vlastnické podle § 872 o. z. Pak to znamená, že nelze otázku dobré víry a tedy poctivé držby posuzovat, jak to učinil soud prvního stupně, z pohledu toho, zda a kdy se snad držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnosti o tom, že mu věc po právu patří, ale z pohledu shora vysloveného právního názoru, že při vědomí potřeby registrace dohody o zřízení práva osobního užívání dobrá víra a tedy poctivost [jméno] a [jméno] [příjmení] mohla být založena až v okamžiku, kdy by se seznámili se skutečností, že dohoda z [datum] byla registrována státním notářstvím. Znamená to, že v rozporu s právním názorem soudu prvního stupně, který byl vyjádřen v odůvodnění rozhodnutí v odst. 26. – 29., nelze na právní předchůdce žalobců [jméno] a [jméno] [příjmení] nahlížet jako na držitele poctivé a tedy nelze ve prospěch závěru o naplnění mimořádného vydržení dle § [číslo] započítávat držbu pozemku [jméno] a [jméno] [příjmení] od roku 1965. Znamená to, že v tomto případě o mimořádné vydržení jít nemůže.

11. S ohledem na to, co bylo zjištěno již před soudem prvního stupně, tedy pokud jde o nabývací tituly, na základě kterých se původní žalobci a později právní nástupci chopili držby (kupní smlouva z roku 1982 a dědická rozhodnutí po [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]) však nelze vyloučit, že zde mohlo dojít k vydržení práva a to přímo původními žalobci, tedy [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013. Podle předchozí judikatury bylo posuzováno domnělým, tedy putativním důvodem, o který se opírá oprávněná držba, i rozhodnutí o vypořádání dědictví v případě, že zůstavitel ve skutečnosti nebyl vlastníkem věci. V případě pozemku pak takto bylo možno nabýt oprávněnou držbu tehdy, jestliže tento pozemek sice nebyl předmětem dědického řízení, avšak sousedil s pozemkem, který držitel nabyl v dědickém řízení a to za předpokladu, že dědic se ujal jeho držby, resp. držby spoluvlastnického podílu a přitom jednal v omluvitelném omylu, že jde o část pozemku, který zdědil (k tomu srovnej rozhodnutí sp. zn. [spisová značka]). V tomto směru se soud věcí nezabýval, ač zde existují dvě dědická rozhodnutí a dále je k dispozici i kupní smlouva z roku 1982, tedy ani nečinil potřebná skutková zjištění k okolnostem a okamžiku oplocení sporného pozemku s ostatními pozemky prokazatelně ve vlastnictví původních žalobců či jejich předchůdců, držby tohoto pozemku, způsobu užívání apod. Tak zůstalo zcela neobjasněno, zda na původní žalobce bylo možno nahlížet jako na držitele oprávněné ve smyslu § 130 o. z. a zda po celou potřebnou dobu byli v dobré víře, že jim právo náleží.

12. Z uvedeného tedy plyne závěr, že soud prvního stupně veden nesprávným právním názorem o naplnění předpokladu mimořádného vydržení, neúplně zjistil skutkový stav věci a tím jeho rozhodnutí obstát nemůže. Za této situace proto nezbylo odvolacímu soudu, než napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 219a odst. 2), když k objasnění vydržení vlastnického práva podle zákona [číslo] Sb., je třeba provádět důkazy, které k této skutečnosti zatím činěny vůbec nebyly.

13. Vedle nesprávného právního názoru, který se pojí s nedostatečně zjištěným skutkovým stavem je pak dalším důvodem pro zrušení rozhodnutí i procesní pochybení na straně soudu v tom smyslu, že oproti právu žalobců disponovat s žalobou a tedy i s žalobním petitem, znění žalobního petitu bez toho, aniž by zde byl relevantní procesní úkon žalobců, naformuloval soud sám, čímž rozhodl o zcela jiné určovací žalobě (žalobci nepožadovali určením, že ke dni smrti byl [jméno] [příjmení] spoluvlastníkem sporného pozemku). Žalobci před vyhlášením rozhodnutí navrhli, aby v souladu s právním nástupnictvím bylo již určeno přímo jejich vlastnictví k předmětnému pozemku v rozsahu 5/8 a 3/8. V této podobě, jak soud o věci rozhodl, není výrok rozsudku způsobilý přímo k zápisu v katastru nemovitostí. Navíc se jeví jako sporná otázka existence naléhavého právního zájmu na takovémto určení podle § 80 o. s. ř.

14. Pokud v nalézacím řízení bylo zjištěno, že dědické rozhodnutí po zůstaviteli již skončilo před vyhlášením rozsudku a sporný pozemek jako další aktivum nebyl projednán (nikdo z dědiců ho nenavrhl k projednání), pak za situace, kdy jde nepochybně o mezi dědici nesporný majetek zůstavitele, bylo třeba, aby některý z dědiců učinil návrh podle § 193 zákona č. 292/2013 Sb., na dodatečné projednání dědictví. Teprve po skončení tohoto dodatečného projednání, zde bude mít soud dostatečný podklad pro rozhodnutí o věci samé, když závěr o tom, v jakém rozsahu ten který z dědiců vstoupí do práv zůstavitele ohledně tohoto dalšího majetku, bude vycházet z dědického rozhodnutí.

15. Při novém rozhodnutí o věci po dodatečném projednání dědictví a po náležitě zjištěném skutkovém stavu věci soud nepřehlédne, že sporný pozemek je zatím veden na LV [číslo] jak správně namítala žalovaná. Nad rámec posouzení důvodnosti odvolání pak odvolací soud poznamenává, že žalovaná se mýlí, pokud tvrdí v odvolání, že spor byl veden proti nezpůsobilému subjektu, který byl správně označen až samotným soudem v napadeném rozhodnutí. Z obsahu spisu plyne, že soud vyzval žalobce usnesením ze dne 9. 11. 2020, č. j. 22 C 212/2020-39 k nápravě vadného označení žalované strany, na což žalobci přiléhavě reagovali podáním ze dne [datum], kde jako žalovanou označili Českou republiku zastoupenou Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových.

16. Ze všech těchto důvodů bylo rozhodnuto jak shora uvedeno.