Trestní věc

1. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně byl obžalovaný [celé jméno obžalovaného] vinným zločinem podplacení podle § 332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019 spáchaným ve formě účastenství pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, a odsouzen podle § 332 odst. 1 trestního zákoníku ve spojení s § 67 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku k peněžitému trestu o výměře 50 denních sazeb po 200 Kč, tedy v celkové výši 10 000 Kč.

2. Podle skutkových zjištění okresního soudu se obžalovaný uvedeného zločinu dopustil tím, že dne 20. 7. 2012 v době kolem 09:00 hodin v kanceláři číslo dveří 202 budovy Městského úřadu Kolín, v ulici Na Valech č. p. 72, v Kolíně I, na žádost [jméno] [jméno] záměrně předal [jméno] [příjmení], úřední osobě v postavení referenta státní správy a samosprávy, ve funkci vedoucího Oddělení evidence vozidel a schvalování technické způsobilosti vozidel, Odboru dopravy, Městského úřadu Kolín, finanční hotovost ve výši 4 000 Kč jako neoprávněnou odměnu za to, že shora uvedená úřední osoba obratem vyřídila správní řízení spočívající ve schválení technické způsobilosti jednotlivě dovezeného vozidla podle §§ 34, 35 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2014, a to konkrétně vozidla BMW X5, [anonymizováno], vedeno pod č. j. D - [číslo] [rok], a vozidla BMW X5, [anonymizováno], vedeno pod č. j. D - [číslo] [rok], a uvedeného jednání se dopustil, ačkoliv věděl, že takto konal vůči úřední osobě a byl s tím srozuměn.

3. Proti tomuto rozsudku podali v zákonné lhůtě odvolání jak státní zástupce, tak i obžalovaný.

4. Státní zástupce odvolání podal v neprospěch obžalovaného a zaměřil je proti výroku o trestu. Okresnímu soudu v něm vytýká, že trest uložil nejen podle nesprávného zákonného ustanovení § 332 odst. 1 trestního zákoníku s odkazem na rovněž nesprávné uvedení § 67 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, namísto správného § 332 odst. 2 trestního zákoníku, ale také jako trest neodpovídající zákonné trestní sazbě. Má za to, že v případě samostatně ukládaného peněžitého trestu zejména jde-li o počet uložených denních sazeb, by výměra trestu měla být vždy stanovena s přihlédnutím k zákonné trestní sazbě trestu odnětí svobody, pro který je peněžitý trest ukládán, což by v tomto případě vzhledem k § 332 odst. 2 a § 69 odst. 2 trestního zákoníku mělo být v počtu 183 denních sazeb. Navrhuje proto, aby Krajský soud v Praze jako soud odvolací zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a sám rozhodl rozsudkem tak, že podle § 332 odst. 2 trestního zákoníku ve spojení s § 67 odst. 2 písm. a), § 67 odst. 3, § 68 odst. 1 a § 68 odst. 2 trestního zákoníku se obžalovanému ukládá peněžitý trest o výměře 200 denních sazeb po 100 Kč, tedy v celkové výši 20 000 Kč.

5. Obžalovaný [celé jméno obžalovaného] odvoláním podaným prostřednictvím svého obhájce brojí proti všem výrokům rozsudku, neboť je přesvědčen o tom, že skutková zjištění jsou nalézacím soudem provedena nejasně, neúplně a nesprávně a jeho závěry jsou postaveny na nesprávných základech skutkových i právních. Prvotní pochybení spatřuje v tom, že okresní soud provedené důkazy nehodnotil jednotlivě a ve vzájemných souvislostech, důkazy svědčící ve prospěch obžalovaného hodnotil nedostatečně, zatímco důkazy svědčící v jeho neprospěch přecenil jako důkazy nezpochybnitelné, z většiny provedených důkazů dovodil nesprávná skutková zjištění a z části postupoval při hodnocení skutkových zjištění způsobem, který je v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Obžalovaný má za to, že okresním soudem bylo provedeno zcela záměrně účelově zkreslené hodnocení důkazů tak, aby tyto byly poplatné odsuzujícímu rozsudku bez ohledu na objektivně a pravdivě zjištěné skutečnosti. Poukazuje v té souvislosti na to, že jediným důkazem je záznam telefonátu mezi obžalovaným a svědkem [jméno], z jehož vyhodnocení obsahu okresní soud napoprvé neshledal vinu obžalovaného, takže ho prvním rozsudkem obžaloby zprostil a nyní, poté co byl tento rozsudek k odvolání státního zástupce zrušen a věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, okresní soud nařídil nové jednání, kde uvedl, že s názorem krajského soudu nesouhlasí, nicméně rozhodl zcela opačně a obžalovaného uznal vinným. Podle odvolatele se tak jedná o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry v jedné věci, které nejsou okresním soudem zcela objasněny. Další pochybení spatřuje v porušení ustanovení § 125 trestního řádu tím, že okresní soud pouze jednostranně vyložil, které skutečnosti považuje za poplatné rozsudku, aniž by hodnověrně vyvrátil jednotlivé podstatné rozpory a nesouladnosti mezi důkazy navzájem. Podle obžalovaného rozsudek není řádně a zákonně odůvodněn a řada jeho tvrzení v něm uvedených je pouhou spekulací a domněnkou soudu nemající oporu v provedeném dokazování. Obžalovaný je přesvědčen o tom, že nebylo prokázáno, že se stal skutek v obžalobě uvedený, pro který je obžalovaný stíhán, respektive že v jednání obžalovaného není možné spatřit naplnění všech znaků zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku (tvrzení odvolatele, nikoli soudu), a proto navrhuje, aby byl napadený rozsudek odvolacím soudem zrušen a věc byla vrácena okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby odvolací soud rozhodl sám a obžalovaného obžaloby v plném rozsahu zprostil.

6. Krajský soud v Praze jako soud II. stupně podle § 254 odst. 1 trestního řádu výroky rozsudku, které byly odvoláními napadeny, jakož i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to nejen z hlediska vytýkaných vad, a zjistil následující:

7. Odvolací soud nyní přezkoumával druhé rozhodnutí v dané věci, a to poté, co ve svém předchozím usnesení ze dne 25. 5. 2018, sp. zn. 13 To 116/2021, konstatoval, že dokazování proběhlo procesním způsobem, je úplné, není třeba je dále doplňovat a úkolem soudu I. stupně je zhodnotit všechny ve věci provedené důkazy důsledně postupem podle § 2 odst. 6 trestního řádu, vypořádat se přitom s obhajobou obžalovaného a svědeckými výpověďmi v kontextu nejen časových souvislostí, na něž ve svém odvolání státní zástupce upozornil, ale především s obsahem záznamu telefonického hovoru mezi obžalovaným (volajícím) a svědkem [jméno] (volaným), a vyvodit tomu odpovídající skutková zjištění, která budou patřičně posouzena i z hlediska právního.

8. To nyní okresní soud splnil, neboť nejenže důkazy provedené procesně správným postupem v předchozím nalézacím řízení náležitě hodnotil jednotlivě i v souhrnu s uvážením všech okolností případu, jak ukládá § 2 odst. 6 trestního řádu, ale učinil skutkové a právní závěry, které nemohl odvolací soud označit za chybné. Jeho úvahám, kterými se při hodnocení důkazů řídil, nelze vytknout žádné zjevné nesprávnosti či nelogičnosti, a nelze tak považovat za chybný postup, pokud nyní dospěl k závěru, že o vině obžalovaného již žádné pochybnosti nejsou, když se vypořádal se všemi skutečnostmi, které jsou pro rozhodnutí významné, a to aniž by se odvolával na údajný (právní) názor odvolacího soud, s nímž nesouhlasil, jak je v odvolání obžalovaného tvrzeno.

9. Je třeba zdůraznit, že ve zrušovacím usnesení nebyl vysloven žádný právní názor. Právním názorem je závěr o tom, že bude-li prokázána konkrétní skutečnost, je ji třeba právně posoudit podle konkrétního ustanovení trestního zákona, přičemž nic takového v usnesení odvolacího soudu ze dne 25. 5. 2021 uvedeno není. Odvolací soud v něm jen poukázal jednak na to, že zachycený telefonický hovor mezi obžalovaným a svědkem [jméno] se netýká zmatení obžalovaného, který nemá tušení, kolik bude na správních poplatcích celkem hradit, ale že se jím obžalovaný ubezpečuje, že to chápe dobře, že čtyřka, kterou obdržel jako první, jde na poplatky a zbytek jde také [jméno] ([příjmení]), a že z obsahu a intonace řeči obou aktérů je zřejmé, že se dohadují o tom, jakou částku má z obdržené finanční hotovosti obžalovaný předat svědku [příjmení] a za co, neboť částka není pevně daná, ale také na to, že z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 8 T 76/2016 je zřejmé, že forma uplácení mezi svědky [jméno] a [příjmení] probíhala, a to i dne 20. 7. 2012 ohledně schválení technické způsobilosti vozidel tovární značky BMW X5, [anonymizováno] a [anonymizováno], dovezených z Itálie a Bulharska.

10. Správné není ani tvrzení obžalovaného, že okresním soudem bylo provedeno zcela záměrně účelově zkreslené hodnocení důkazů tak, aby tyto byly poplatné odsuzujícímu rozsudku bez ohledu na objektivně a pravdivě zjištěné skutečnosti. Okresnímu soudu nelze vytýkat jakékoli zkreslení časových údajů dokumentujících průběh správních řízení ohledně schvalování technické způsobilosti daných automobilů, vedených Městským úřadem v Kolíně pod č. j. OD - [číslo] [rok] a OD - [číslo] [rok], tak jak tyto vyplývají z listin a zpráv Městského úřadu v Kolíně a Ministerstva dopravy ČR, stejně tak jako zkreslení obsahu zachyceného telefonického hovoru mezi obžalovaným a svědkem [jméno] ze dne 20. 7. 2012 v čase cca 08:25 hod., jež předcházel zahájení daných správních řízení, či zkreslení odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 22. 3. 2019, č. j. 8 T 76/2016-12432, jímž byli svědkové [příjmení] a [jméno] odsouzeni pro zločin přijetí úplatků podle § 331 odst. 1 al. 1. odst. 3 písmeno b) trestního zákoníku (M. [příjmení]) a zločin podplácení podle § 332 odst. 1 al. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku (J. [jméno]), a to ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, č. j. 12 To 2696/2019-12739, o něž především okresní soud své rozhodnutí opírá (viz odstavce 19 až 22 odůvodnění napadeného rozsudku). Vždyť právě především z těchto důkazů je zřejmé, že obžalovaný nebyl jen řidičem a pouhým doručovatelem svědka [jméno], ale byl přímo instruovaný, aby vyhledal [jméno] [příjmení], vedoucího oddělení evidence vozidel a schvalování technické způsobilosti a tomu žádosti s doklady a celou finanční částkou, kterou obdržel a o níž věděl, že jen část z ní je určena na zaplacení správního poplatku, neboť si tuto skutečnost ještě předtím, než svědka [příjmení] vyhledal, telefonicky u svědka [jméno] ověřil, načež dané instrukce splnil, čímž zajistil jinému (J. [příjmení]) u úřední osoby (M. [příjmení]) promptní vyřízení věci obecného zájmu (schválení technické způsobilosti dvou dovezených vozidel BMW X5), a to dokonce ještě předtím, než do pokladny městského úřadu uhradil správní poplatek. Nebyl tedy žádným neodpovědným živým nástrojem svědka [jméno], který by jen bez přemýšlení podal žádost a zaplatil správní poplatek, ale aktivně vystupující osobou, která se telefonicky u svědka [jméno] ubezpečovala, že instrukce chápe správně.

11. Pokud za této situace soud I. stupně dospěl k závěru a také odůvodnil, že vina obžalovaného byla prokázána uceleným řetězcem přímých i nepřímých důkazů, které se navzájem doplňují tak, že na jejich základě je možné dovodit bezpečný a logický závěr o průběhu žalovaného skutku a jejich pachateli, pak nelze, než s tímto názorem vyslovit souhlas. Použití zásady in dubio pro reo, jehož se obžalovaný domáhá, proto není na místě, neboť ve věci žádné pochybnosti o jeho vině nejsou.

12. Správně zjištěné jednání obžalovaného posoudil okresní soud po právní stránce v souladu se zákonem jako zločin podplácení podle § 332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, jehož se dopustil ve formě účastenství - pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, přičemž s úvahami, které ho k takto použité právní kvalifikaci vedly, se odvolací soud také ztotožnil.

13. Jiná je však situace, pokud jde o uložený trest. Okresní soud při svém rozhodování sice vycházel z řádně zjištěného skutkového stavu, který správně kvalifikoval, nicméně při ukládání vlastního trestu vyšel z nesprávného zákonné ustanovení § 332 odst. 1 trestního zákoníku s užitím taktéž nesprávného ustanovení § 67 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, neboť obě se týkají ukládání trestu za spáchaný přečin nikoli zločin, jak na to ve svém odvolání poukazuje státní zástupce. Zjištěné pochybení proto vedlo odvolací soud k tomu, že z podnětu podaného odvolání státního zástupce napadený rozsudek podle § 258 odstavec l písmeno d) trestního řádu v části týkající se uloženého trestu zrušil a podle § 259 odstavec 3 trestního řádu na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a správně právně kvalifikován, ve věci rozhodl sám tak, že podle § 332 odst. 2, § 67 odst. 2 písm. a), odst. 3 a § 68 odst. 1, 2 trestního zákoníku obžalovaného potrestal peněžitým trestem v počtu 50 denních sazeb ve výši 200 Kč, tj. shodně jako okresní soud v celkové výši 10 000 Kč, neboť tento druh trestu i jeho výměru považuje na rozdíl od názoru státního zástupce za odpovídající jak osobě obžalovaného, jeho poměrům a možnostem jeho nápravy, tak i povaze a závažnosti spáchaného skutku včetně podílu obžalovaného na trestné činnosti hlavního pachatele (§ 37 až § 39, § 68 trestního zákoníku), stejně jako trestní sazbě trestného činu podle § 332 odst. 2 trestního zákoníku (pachatele lze potrestat trestem odnětí svobody vyměřeném v intervalu od 1 do 6 let, trestem propadnutí majetku nebo peněžitým trestem) a zjištěným okolnostem polehčujícím spočívajícím nejen ve skutečnosti, že na obžalovaného je třeba hledět jako na osobu dosud netrestanou, ale především ve skutečnosti, že obžalovaný je odsuzován za trestnou činnost, které se dopustil v července 2012, a to jen proto, že orgány činné v trestním řízení (bez přičinění obžalovaného) otálely bezmála 8 let se zahájením úkonů trestního řízení. Zvolený peněžitý trest je svým druhem přípustný odsuzovanému zločinu, je dokonce přímo spojený s danou skutkovou podstatou, přičemž jeho výměru rovnající se zhruba třetině měsíčního výdělku obžalovaného rozhodně nelze považovat za nepřiměřeně mírnou a neodpovídající výše uvedeným hlediskům, podle nichž soud při rozhodování o druhu a výměře tohoto trestu postupuje. Mezi tato hlediska přitom zcela jistě nepatří zákonná trestní sazba trestu odnětí svobody, jak ve svém odvolání státní zástupce namítá.

14. Jde-li pak o odvolání obžalovaného, z výše uvedeného je zřejmé, že nebylo shledáno důvodným a proto muselo být podle § 256 trestního řádu zamítnuto.