o snížení a zvýšení výživného,

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 21. 5. 2025, č. j. 4 C 192/2024-240 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byla zamítnuta žaloba na snížení výživného z 8 000 Kč na 2 500 Kč měsíčně stanoveného rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 1. 2020, č. j. 41 P a Nc 274/2019, s účinností od 1. 10. 2024 (výrok I.). Výrokem II. byla dále zamítnuta vzájemná žaloba na zvýšení výživného stanoveného rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 1. 2020, č. j. 41 P a Nc 274/2019, s účinností od 1. 10. 2024 v rozsahu částky 13 000 Kč měsíčně. Výrokem III. soud prvního stupně uložil žalobci povinnost přispívat na výživu žalované s účinností od 1. 10. 2024 částkou 12 000 Kč měsíčně k rukám žalované vždy k prvnímu dni měsíce. Výrokem IV. uložil žalobci povinnost doplatit žalované na dlužném výživném částku 32 000 Kč k rukám žalované ve lhůtě 15 dní od právní moci rozsudku. Dále výrokem V. vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že v době rozsudku soudu prvního stupně ze dne 27. 1. 2020, č. j. 41 P a Nc 274/2019 (dále jen „předchozí rozhodnutí“), byla žalovaná studentkou střední školy s tím, že přes týden bydlela na internátě a na víkendy se vracela domů. Její tehdejší výdaje se pohybovali měsíčně mezi 3 500 Kč – 4 000 Kč. V době vyhlášení předchozího rozhodnutí již bydlela společně s partnerem. V současné době je žalovaná studentkou vysoké školy – prvního ročníku navazujícího magisterského studia a bydlí u svého partnera. Na domácnost přispívá partnerovi částkou 3 000 – 5 000 Kč měsíčně, a to prostřednictvím různých nákupů. Náklady na dojíždění na vysokou školu do [adresa] činí přibližně měsíčně 3 000 Kč. Žalovaná vlastní automobil rok výroby 2000, který si pořídila v prvním ročníku vysoké školy za účelem dojíždění do školy. Žalovaná má stavební spoření v částce přibližně 300 000 Kč. Partner žalované hradí fixní náklady na bydlení - hypotéku, energie, internet. Jeho měsíční mzda činí 33 000 Kč. Příjem žalované je výživné od otce ve výši 8 000 Kč, od matky 3 000 – 4 000 Kč a stipendium 600 Kč. Významnější výdaje spojené se zdravotním stavem žalovaná nemá. Žalobce byl v době předchozího rozhodnutí společníkem a jednatelem [právnická osoba] (dále jen „společnost“). Byl tam i zaměstnán s výdělkem 16 000 Kč. Jeho další příjem se skládal z pronájmu nákladního automobilu, který činil přibližně 8 000 Kč měsíčně. Společnost prosperovala, ale žalobce uvedl, že veškerý zisk je investován zpět do společnosti. Vlastnil v rozsahu jedné poloviny byt se svou manželkou [jméno FO]. Dále rovněž vlastnil pozemek v Holici u Olomouce, který koupil s podnikatelským záměrem, ale neměl z něj žádný výnos. Náklady na bydlení žalobce činili přibližně 5 000 Kč. V současné době bylo zjištěno, že žalobce byl zaměstnán v pracovním úvazku 20 hodin týdně na pozici administrativy s hrubou mzdou 15 200 Kč měsíčně, a to od 1. 5. 2021 do 31. 3. 2025. V roce 2023 bylo žalovanému vyplaceno pojistné plnění 720 161 Kč a 295 362 Kč. Z lékařských práv bylo zjištěno, že od září 2024 byl žalobce opakovaně ošetřen i hospitalizován v souvislosti se zhoršením zdravotního stavu s diagnózou nestabilní anginy pectoris. Byl dvakrát v pracovní neschopnosti. V srpnu 2024 ukončil svou účast ve společnosti [právnická osoba] a [právnická osoba] a v souvislosti s ukončením prodal podíly za částky 2 700 000 Kč a 50 000 Kč. Z dokazování soud prvního stupně dále zjistil, že pozemek v [Anonymizováno] žalobce prodal v březnu 2021 za částku 16 175 600 Kč. Z této částky žalobce poskytl přibližně 9 000 000 Kč jako bezúročné zápůjčky blízkým osobám. Dále zakoupil automobil v hodnotě 1 800 000 Kč a vynaložil částky 1 200 000 Kč na rekonstrukci bytu, přičemž svůj spoluvlastnický podíl ve výši ½ převedl na manželku, a 1 800 000 Kč na rekonstrukci nemovitosti ve vlastnictví manželky. Dále zaplatil rodičům manželky žalobce zápůjčku 3 000 000 Kč, která byla poskytnuta na pořízení nemovitostí ve vlastnictví manželky. Ke dni 31. 3. 2025 žalobce ukončil dohodou pracovní poměr s odstupným odpovídajícím třem měsíčním mzdám. Žádná specifická omezení z běžného režimu žalobce v souvislosti s jeho zdravotním stavem nemá. Žalobce s žalovanou neudržují kontakt od předchozího rozhodnutí o výživném, když složité rodinné vztahy v minulosti (za dobu ještě nezletilosti žalované) výrazně ovlivňují jejich vztah i v současné době, kdy ani jeden z účastníků kontakt s druhým aktivně nevyhledává. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že podmínky snížení výživného na žalovanou nebyly splněny. Žalobce svůj majetek přeměnil nebo jej daroval. Oproti předchozímu rozhodnutí obdržel žalobce pojistné plnění v částce přes 1 000 000 Kč. Ačkoliv byla prokázána diagnóza žalobce, bylo zároveň lékaři konstatováno, že zdravotní stav žalobce neomezuje. Žalobce by mohl vykonávat obdobnou činnost jako doposud jako administrativní pracovník za obdobný výdělek, byť na snížený úvazek. Proto žalobu na snížení výživného zamítl. Soud prvního stupně naopak dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro zvýšení výživného, a to na částku 12 000 Kč měsíčně se zpětnou účinností od 1. 10. 2024, a to z důvodu zvýšení fixních výdajů žalované na školu a dojíždění oproti předchozímu rozhodnutí, žalovaná rovněž přispívá vyšší částkou na domácnost oproti předchozímu rozhodnutí, a to částkou 3 000 – 5 000 Kč. S rostoucí inflací se zvyšují rovněž i výdaje na běžné potřeby jako je jídlo, drogerie, ošacení. Soud prvního stupně přihlédl k tomu, že životní úroveň dítěte má být shodná s životní úrovní rodiče a zohlednil skutečnost, že žalobce poskytuje bezúročné půjčky blízkým osobám v řádech miliónů a sám sobě a manželce kupuje automobil v hodnotě 1 800 000 Kč. Ve zbývajícím žalovaném rozsahu žalobu na zvýšení výživného soud zamítl. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto s ohledem na neúspěch žalobce a částečný úspěch žalované tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

3. Proti výroku I., III., IV. a V. rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce včasné odvolání. Namítá, že v rozsudku soudu prvního stupně zcela absentuje úvaha, která soud vedla k rozhodnutí o právě takové výši výživného. Uvádí, že pro stanovení výše výživného zákon poskytuje několik kritérií, přičemž základní podmínkou pro přiznání výživného je neschopnost oprávněného sám se živit, dále má být životní úroveň dítěte zásadně shodná s životní úrovní rodičů, odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Konkrétní odůvodnění, jak je které z těchto kritérií naplněno a jak se projeví v konkrétních poměrech účastníků v rozsudku soudu prvního stupně, absentuje. Poukazuje na to, že soud prvního stupně své závěry založil na skutkovém stavu, který nebyl dostatečně zjištěn, a že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně neplyne, že by soud při stanovení výživného vycházel z potencionality příjmů, současně však nezjistil, jakým objemem prostředků žalobce v současné době disponuje a zda měl v době rozhodování nějaký pravidelný příjem. Dále namítá, že soud prvního stupně dostatečně nezjistil, jakou životní úroveň má žalobce, a rovněž je nesprávné zjištění, že s ohledem na jeho zdravotní stav není nikterak pracovně omezen. Další námitka žalobce spočívá v tom, že soud prvního stupně nesprávně posoudil, zda a do jaké míry je žalovaná schopna se sama živit. Konstatuje, že s ohledem na to, že dojíždí do školy nanejvýš 3x týdně, je schopna jako ostatní studenti si brigádně přivydělat, což nečiní. Navrhl proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I., III., IV. a V. zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, event. pokud by důvod pro zrušení rozsudku neshledal, aby žalobě v celém rozsahu vyhověl a žalobu žalované v celém rozsahu zamítl a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení.

4. Proti výroku II. a V. rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná včasné odvolání. Uvádí, že odvolání směruje pouze proti úvaze soudu, že přiměřeným výživným je částka 12 000 Kč měsíčně, když tato úvaha je podstatou zamítavého výroku II. Namítá, že soud při rozhodování o výši výživného nenaplnil zákonná kritéria, tzn. že životní úroveň dítěte má být shodná s životní úrovní rodičů a skutečnost, že při určení výživného musí soud zohlednit odůvodněné potřeby oprávněného a možnosti a majetkové poměry povinného. Životní úroveň žalobce je dána jednak majetkem, který vlastní a jednak se odvíjí od majetku, který převedl na svou manželku. Jedná se o majetek v hodnotě nižších desítek milionů korun, čímž jsou vyjádřeny i možnosti a majetkové poměry žalobce jako rodiče. Navrhla proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobce je povinen přispívat na výživu žalované od 1. 10. 2024 částkou 25 000 Kč měsíčně. Dále samostatným výrokem doměřil dlužné výživné za dobu od 1. 10. 2024 a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v intencích ustanovení § 212 věty prvé o. s. ř. v celém rozsahu dle ustanovení § 212a odst. 4 a § 205b o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce ani žalované nejsou důvodná.

6. Podle § 910 odst. 1 zákona č. 89/2021 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), mají předci a potomci vzájemnou vyživovací povinnost.

7. Podle § 912 o. z. lze přiznat výživné, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.

8. Podle § 913 odst. 1 o. z. jsou pro určení rozsahu výživného rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného.

9. Podle § 915 odst. 1 o. z. má být životní úroveň dítěte zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte.

10. Podle § 922 odst. 1 o. z. lze výživné přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení; u výživného [právnická osoba] i za dobu nejdéle tří let zpět od tohoto dne.

11. Soud prvního stupně na základě provedených důkazů dostatečně zjistil skutkový stav věci, který podrobně ve svém rozsudku popsal (viz. bod 54. rozsudku soudu prvního stupně). Na základě zjištěných skutečností učinil správné skutkové závěry, které přesvědčivě a detailně vysvětlil a odůvodnil. Uvedl, které (podstatné, pro rozhodnutí ve věci relevantní) skutečnosti má za prokázány a podrobně vyložil, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů i z jakých důvodů neprováděl další dokazování. Odvolací soud pro stručnost na skutková zjištění popsaná v rozsudku soudu prvého stupně plně odkazuje.

12. Souhlasným prohlášením účastníků má odvolací soud za prokázané, že žalobce zcela uhradil žalované dlužné výživné stanovené rozsudkem soudu prvního stupně a řádně hradí i zvýšené výživné ve výši 12 000 Kč měsíčně. Dluh na výživném tak žalobci ke dni rozhodnutí odvolacího soudu nevznikl.

13. Zjištěný skutkový stav pak soud prvního stupně správně hodnotil i po stránce právní, za použití na věc dopadající právní úpravy obsažené v § 910 odst. 1, § 912, § 913 a § 915 o. z., kterou citoval. Přiléhavě též věc hodnotil i s přihlédnutím k judikatuře, v níž byly řešeny obdobné situace, kdy v podrobnostech se v daném směru pro stručnost na pečlivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně odkazuje.

14. Vyživovací povinnost rodičů k dětem je dána přímo ze zákona (§ 910 o. z.) a trvá do doby, pokud děti nejsou schopny se samy živit. Základním kritériem pro vznik práva na výživné oprávněné osoby je její potřebnost (tzv. stav odkázanosti na výživu) tedy „neschopnost sám se živit“ ve smyslu § 911 o. z., tedy nejčastěji v případě přípravy na budoucí povolání dítěte studiem.

15. Podle ustanovení § 915 odst. 1 o. z., životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte. Komentář k § 915 o. z. uvádí, že rozsah vyživovací povinnosti rodičů k dětem je určen kritériem zásadně stejné životní úrovně, což je hledisko, které se uplatní přednostně před jinak obecným hlediskem odůvodněných potřeb oprávněného, jak je stanoví § 913 o. z. Primárně se proto neuplatní pravidlo, že potřeby oprávněného (zde dítěte) mají být kryty v plném rozsahu, jen jsou-li odůvodněné. Životní úroveň lze vymezit jako určitý stupeň uspokojování životních, tj. hmotných i duchovních potřeb subjektu, v úzkém vztahu k dalším faktorům. Je to ve své podstatě kategorie socio-ekonomická, nikoli právní, i když ji nelze zužovat jen na ryze ekonomické (míněno jasně kvantifikovatelné) vyjádření. Má i celou řadu svých kvalitativních indikátorů. Zahrnuje v sobě především úroveň výživy, oblékání, bydlení, vzdělávání a kultury, zdravotní, příp. sociální péče atp. Životní úroveň rodičů tak souvisí úzce i s jejich celkovými majetkovými poměry. Pro účely jejího zjištění je proto třeba zohlednit nejen faktickou příjmovou (výdělkovou) stránku, nýbrž je nutno brát zřetel i k celkové hodnotě a rozsahu movitého a nemovitého majetku rodičů a rovněž i způsobu života, který v posuzované době vedou.

16. Odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě zjištěné skutečnosti svědčí pro zvýšení výživného o částku 4 000 Kč měsíčně, tj. o částku, o kterou navýšil stávající výživné i soud prvního stupně. Podmínky pro snížení výživného nebyly splněny. V daném případě bylo naposledy o výživném rozhodnuto v lednu 2020, kdy byla žalovaná studentkou střední školy. Poměry na její straně se v následujícím období podstatně změnily, a to jak s ohledem na prosté plynutí času, tak také s nástupem na vysokou školu, s níž jsou logicky spojeny vyšší výdaje než v předcházejícím období. Životní náklady žalované se zvýšily v souvislosti s růstem cen, a promítají se jak do výdajů za stravu, tak do výdajů na oblečení, dopravu, školu, drogerii, trávení volného času apod. V případě žalobce pak sice také došlo ke změně v jeho poměrech, nicméně tyto změny nejsou významné a rozhodné pro stanovení (snížení) výživného. Jeho zdravotní stav se zhoršil, ale bez omezení z běžného režimu. Pokud tedy žalobce v současné době nepracuje, ačkoli je pracovní činnost minimálně na zkrácený pracovní úvazek v jeho možnostech, taková skutečnost nemůže jít k tíži žalované. Rovněž nemůže jít k tíži žalované, že se žalobce bez srozumitelného důvodu zbavuje svého nemovitého majetku, půjčuje finanční částky v řádu milionů korun svým příbuzným. Před uskutečněním takových právních jednání si žalobce musel být vědom své vyživovací povinnosti k žalované i toho, že může dojít ke zvýšení potřeb žalované a tím i zvýšení výživného. I přes shora uvedené majetkové a finanční transakce je žalobce stále značně movitý, disponuje finančními prostředky, které získal jako pojistné plnění, dále za prodej pozemku v k. ú. [adresa] u Olomouce, a za prodej obchodního podílu ve společnosti [právnická osoba] O jeho solventnosti svědčí i skutečnost, že zakoupil osobní automobil v hodnotě 1 800 000 Kč, a zaplatil rodičům manželky zápůjčku ve výši 3 000 000 Kč, která byla poskytnuta na pořízení nemovitostí ve vlastnictví manželky žalobce. Lze tak uzavřít, že majetkové poměry žalobce jsou od poslední doby rozhodování o výživném nadále nadstandardní a žalovaná má právo se na životní úrovni žalobce podílet formou zvýšení výživného, i s přihlédnutím ke skutečnosti, že účastníci se nestýkají a žalobce žalované nad rámec výživného ničím nepřispívá.

17. Při úvaze o výši výživného odvolací soud zohlednil i to, že ačkoli se žalovaná soustavně připravuje na budoucí povolání, což omezuje její možnosti sama se živit, jistě jí studium umožňuje i určitý přivýdělek formou brigád, jak je to u vysokoškolských studentů zcela běžné.

18. Na základě shora uvedeného odvolací soud shledal závěry rozsudku soudu prvního stupně věcně zcela správné a odpovídající učiněným skutkovým zjištěním, opírajícím se o výsledky v dostatečném rozsahu provedeného dokazování. Rozsudek soudu prvního stupně byl proto ve výrocích I., II., III. podle § 219 o. s. ř. potvrzen. Změněn byl podle § 220 odst. 1, písm. b) o. s. ř. výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně s ohledem na zjištění o neexistenci dluhu na výživném ke dni rozhodnutí odvolacího soudu.

19. Odvolací soud znovu rozhodl ve výroku III. tohoto rozsudku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně za použití § 224 odst. 1, 2 o. s. ř., podle § 151 odst. 1, § 142 odst. 2 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když poměr jejich úspěchu a neúspěchu neodůvodňuje, aby tato náhrada nákladů řízení byla přiznána, byť jen zčásti, některé ze stran sporu.

20. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 2 a § 151 odst. 1 o. s. ř., když procesní výsledek odvolacího řízení neodůvodňuje přiznání náhrady nákladů tohoto řízení žádné ze stran (žalobce ani žalovaná nebyli v odvolacím řízení úspěšní).