o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 13 C 252/2021-72 ze dne 1. 11. 2021

1. Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem č. j. 13 C 252/2021-72 ze dne 1. 11. 2021 (dále též jen„ rozsudek soudu prvního stupně“) zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutí, jímž by byl„ zrušen“ (správně: nahrazen) nález finančního arbitra č. j. FA/SR/SU [číslo] ze dne 4. 5. 2021 a navazující (ve spojení s ) rozhodnutí finančního arbitra o námitkách č. j. FA/SR/SU [číslo] ze dne 17. 6. 2021 a zamítnut návrh účastníka [jméno] [příjmení] jako navrhovatele, podaný finančnímu arbitrovi dne [datum] (výrok I.), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit účastníku náhradu nákladů řízení 8 228 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce účastníka (výrok II.). Soud prvního stupně uzavřel, že žaloba byla v dané věci podána žalobkyní dne [datum] coby žaloba dle části páté občanského soudního řádu. Citovaným rozhodnutím – nálezem finančního arbitra ze dne [datum], ve spojení s rozhodnutím finančního arbitra o námitkách ze dne [datum] (dále též jen„ rozhodnutí finančního arbitra“) bylo rozhodnuto o určení, že smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] kterou dne [datum] účastníci uzavřeli, je neplatná (výrok I. rozhodnutí finančního arbitra) a žalobkyni uložena povinnost zaplatit finančnímu arbitrovi sankci ve výši 15 000 Kč do 15 dnů od právní moci nálezu (výrok II. rozhodnutí finančního arbitra). Soud prvního stupně uzavřel, že toto rozhodnutí finančního arbitra, ohledně kterého žalobkyně žalobu podala, je věcně správné. Uzavřel, že žalobkyně při poskytování spotřebitelského úvěru účastníku na základě smlouvy ze dne [datum] ve výši 15 000 Kč nezkoumala řádným způsobem jeho úvěruschopnost. Tato úvěruschopnost byla zjišťována vyplněním evidenční karty, doložen byl toliko příjem z pracovního poměru - byly doloženy toliko tři výplatní pásky účastníka. Výdaje účastníka nebyly nikterak ověřovány. Absentovaly informace o rodinném stavu, nekorespondovaly informace o vlastnictví nemovitých věcí. V evidenční kartě nebylo zaškrtnuto, že by při jeho sepisu byly předloženy jakékoliv listiny. Informace v interní databázi žalobkyně nekorespondovaly s evidenční kartou účastníka, již v oblasti ověřování zaměstnání a příjmů. Výdaje účastníky nebyly nikterak ověřovány. Žalobkyně tak nezkoumala řádně úvěruschopnost účastníka – spotřebitele při uzavírání smlouvy o úvěru, a to nejen s ohledem na rozdílnost informací ve svém interním posuzovacím systému a v evidenčních kartách klienta, ale zejména tím, že nebyly nikterak zkoumány pravidelné výdaje účastníka, žalobkyně se spokojila pouze s jím uvedenými tvrzeními. Nezkoumala blíže výdaje účastníka, např. jaké konkrétní výdaje vynakládá na poplatky za služby poskytované v souvislosti s bydlením (voda, elektřina, případně plyn), které lze doložit poměrně snadno (např. výpisem z účtu). Nebyly zkoumány ani další běžné měsíční výdaje účastníka např. na jízdné, platby mobilnímu operátorovi, záliby, ošacení apod. Žalobkyně si ani nevyžádala např. výpisy z běžného účtu účastníka. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně tak při poskytování spotřebitelského úvěru účastníku nedodržela své povinnosti, coby poskytovatele spotřebitelského úvěru, před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele ve smyslu § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Porušení této povinnosti má ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, § 588 občanského zákoníku za následek absolutní neplatnost obou smluv o úvěru.

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání, kterým jej napadla v celém rozsahu. V odvolání namítá nesprávný závěr soudu prvního stupně, že řádně nezkoumala úvěruschopnost účastníka. Postupovala v souladu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Vycházela z informací a podkladů (dokumentů) získaných od účastníka, prostřednictvím předložených výplatních pásek, nájemní smlouvy, pracovní smlouvy tyto informace doplnila (ověřila). Z procesního hlediska soud prvního stupně přistoupil ke zkoumání prověřování úvěruschopnosti účastníka žalobkyní tak, že účastníka jako„ stranu sporu nestíhá prakticky vůbec žádná povinnost tvrzení a důkazní“. Věřitel při zkoumání úvěruschopnosti vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává, při respektování principu přiměřenosti, nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti, při maximálním respektování spotřebitelových práv a ochrany jeho osobních údajů, jak se podává z důvodové zprávy k návrhu zákona o spotřebitelském úvěru. Současně platí, že v případě, kdy informace zjištěné v rámci procesu prověření úvěruschopnosti odpovídají reálné situaci úvěrované osoby, je tato skutečnost sama o sobě důkazem, že byla úvěruschopnost prověřena řádně. Výsledek posuzovacího procesu je proto nutno poměřit právě reálným stavem. Není správný postup, kdy je úvěrující sankciován neplatností smluvního vztahu na základě nezjištění skutečnosti, která v reálné situaci vůbec nemusela nastat. Zdůraznila, že navrhovala účastnický výslech účastníka za účelem zjištění, které skutečnosti žalobkyně údajně zjistit měla, avšak tyto nezjistila. Tento návrh na doplnění dokazování však byl soudem prvního stupně zamítnut. Žalobkyní nemůže být také v rámci povinnosti prověřit úvěruschopnost klienta ukládáno členství soukromoprávních subjektech či sdruženích provozujících registry klientských informací (např. NRKI, BRKI, [příjmení] apod.). Žalobkyni není uložena žádná povinnost získávat konkrétní informace či informace z konkrétních zdrojů. Nemůže jí být kladeno za vinu, že konkrétní, určitý informační zdroj neověřila. Bez porovnání reálného stavu a stavu zjištěného žalobkyní v rámci sjednávání spotřebitelských úvěrů nelze uzavřít, zda žalobkyně dostála náležitě své povinnosti prověřit úvěruschopnost účastníka při poskytování úvěrů. Žalobkyně proto navrhla rozsudek soudu prvního stupně změnit tak, aby rozhodnutí finančního arbitra bylo nahrazeno a návrh účastníka zcela zamítnut.

3. Účastník navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Žalobkyně nedostatečně zkoumala zejména výdajovou stránku rozpočtu účastníka, když tato žalobkyni nijak nezajímala. Žalobkyně si nevyžádala ani výpisy z účtu účastníka, údaje tvrzené jím žádným způsobem neověřila, přestože k tomu byla povinna. Údaje v „ interní listině k úvěru“ žalobkyně nekorespondovaly s údaji v evidenční kartě klienta. Důkazní břemeno k prokázání úvěruschopnosti účastníka jako spotřebitele před uzavřením smlouvy o úvěru leží přitom na žalobkyni.

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“) a shledal odvolání žalobkyně neopodstatněným.

5. Odvolatelka – žalobkyně obsahově uplatnila odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř. – rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci, co do závěru, že žalobkyně řádným způsobem před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru s účastníkem neposoudila jeho úvěruschopnost coby spotřebitele a že v důsledku toho je uzavřená smlouva o úvěru absolutně neplatná dle § 86 odst. 1, § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

6. Rozhodnutí finančního arbitra (o námitkách) bylo žalobkyni doručeno dne [datum], žaloba byla odeslána a podána soudu dne [datum]; žaloba byla tak podána ve lhůtě dvou měsíců uvedené v ustanovení § 247 odst. 1 o.s.ř.

7. Odvolací soud (po zopakování dokazování v části dle § 213 odst. 1, 2, 3 o.s.ř.) uzavřel, že soud prvního stupně v řízení na základě provedených důkazů, které podrobně a správně hodnotil, správně zjistil, že mezi žalobkyní a účastníkem, jenž vystupoval v postavení spotřebitele, byla uzavřena dne [datum] smlouva o úvěru, na základě níž byl žalobkyní účastníku poskytnut úvěr ve výši 15 000 Kč. Účastník se zavázal poskytnutý úvěr vrátit v 60 týdenních splátkách po 454,50 Kč.

8. Soud prvního stupně správně věc posuzoval po právní stránce, s ohledem na dobu uzavření předmětných úvěrových smluv, za použití občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále též jen„ občanský zákoník“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění do [datum] (dále též jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“).

9. Finanční arbitr i soud prvního stupně správně vyšli z toho, že v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru je namístě se předně zabývat otázkou, zda ze strany žalobkyně, jakožto poskytovatele úvěrů, byla před vlastním uzavřením smluv splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele – účastníka.

10. V daném směru soud prvního stupně správně zjistil (odvolací soud zde zčásti zopakoval dokazování dle § 213 odst. 1, 2, 3 o.s.ř.), že před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] žalobkyně ověřila, že proti účastníku není vedeno insolvenční ani exekuční řízení, že v minulosti„ úspěšně prošel insolvencí“. Neověřila jej v registru [příjmení] ani v nebankovním registru klientských informací (NRKI), ačkoliv k tomu dal účastník svůj písemný souhlas v protokolu o informační a posuzovací návštěvě klienta, v němž udělil souhlas s ověřením své osoby v registru klientských informací (NRKI/BRKI). Žalobkyně v rámci daného zkoumání provedla hodnocení klienta dle údajů o příjmech a výdajích, a to dle formuláře„ Evidenční karta klienta“ vyplněného dne [datum], podepsaného účastníka, v němž je uvedeno, že účastník žije sám, v „ typu bydlení“, jehož má být„ spoluvlastníkem“; aniž je uvedeno o jaké bydlení se jedná, že současně však není„ majitelem nemovitosti“, že není vlastníkem automobilu. V kolonce údaje, zda již měl účastník v minulosti od žalobkyně úvěr, je nezaškrtnuto ani„ ano“, ani„ ne“; je zde uvedeno„ ND“, bez bližší specifikace, co tato zkratka znamená. Není vyplněno vzdělání účastníka. Je uvedeno, že je zaměstnán na plný pracovní úvazek, není vyplněno, čím bylo toto zaměstnání ověřeno, není zaškrtnuta volba, že byla předložena pracovní smlouva, potvrzení o příjmu, výplatní páska či výpisy z bankovního účtu či daňové přiznání. Jako mzda je uvedena částka 23 439 Kč měsíčně. Účastník žalobkyni doložil své výplatní pásky dokládající příjem z pracovního poměru za měsíce září, říjen a listopad 2018. Jako životní výdaje na bydlení bez bližší specifikace a doložení doklady je uvedeno 4 420 Kč měsíčně, jiné životní výdaje 1 200 Kč měsíčně. Dle údajů v interním ověřovacím systému žalobkyně je u účastníka uveden typ úvěru„ ND“, rodinný stav„ ženatý“; rovněž to, že„ úspěšně prošel insolvencí“.

11. Správně soud prvního stupně zjistil, že ohledně účastníka bylo v minulosti před uzavřením úvěrové smlouvy vedeno insolvenční řízení u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. [insolvenční spisová značka], toto řízení bylo pravomocně skončeno.

12. Platí, jako by žalobkyně, která se k jednání soudu prvního stupně [datum] nedostavila, byla poučena dle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. k doplnění svých tvrzení a označení důkazů, jakým konkrétním způsobem v souvislosti s uzavřením úvěrové smlouvy zkoumala a ověřovala úvěruschopnost účastníka, jeho příjmy, výdaje, včetně nákladů bydlení, osobní, výdělkové a majetkové poměry. Protože se k uvedenému jednání soudu prvního stupně, při němž byl vyhlášen rozsudek soudu prvního stupně, nedostavil ani účastník (soud prvního stupně jednal při uvedeném jednání v nepřítomnosti obou účastníků), platí, že odvolací řízení je vedeno v systému neúplné apelace (§ 205a o.s.ř.).

13. Žalobkyně tak v řízení netvrdila a neprokázala, že by zkoumala a ověřovala výdajové poměry účastníka, zejména jeho náklady na bydlení, jiné pravidelné měsíční výdaje, že by měla k dispozici výpisy z jeho účtu u banky.

14. Odvolací soud má, s ohledem na shora zjištěný skutkový stav věci, shodně se soudem prvního stupně zato, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně, uloženou jí zákonem jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací.

15. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

16. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobkyni), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní.

19. Odvolací soud s ohledem na popsaný skutkový stav věci uzavřel, shodně jako soud prvního stupně a předtím finanční arbitr, že v daném případě nebyla povinnost žalobkyně řádně, s odbornou péčí, posoudit úvěruschopnost účastníka (jako spotřebitele) na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a prověřených informací, splněna. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která ho vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp.zn. 1 As 30/2015). Poskytovatel úvěru musí zvážit, zda jsou získané informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, přičemž dostatečnost uvedených informací se může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.

20. Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25.7.2018 věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

21. Poskytovatel úvěru činí předmětné posouzení úvěruschopnosti zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však v daném případě reálně, vzhledem k nedostatku podkladů, zejména k výdajům účastníka, jak bylo uvedeno shora, nemohlo dojít. Odvolací soud si je vědom, že § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele naplněny. Výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na věřitele v souvislosti s povinností zde uloženou. Nicméně jestliže má být zachován smysl a účel dané úpravy, není toto odborné posouzení možné bez skutečného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (ve fázi vymáhání či insolvence), ale i alespoň základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele předpokládat (požadavek takového shromáždění podkladů, včetně prověřování informací, které žadatel o úvěr poskytne, tak, aby věřitel byl schopný získat objektivní obraz o finanční situaci žadatele o úvěr.

22. Žalobkyně se však v daném případě při posouzení informací od účastníka spokojila při poskytnutí předmětného úvěru pouze s jeho tvrzeními, a to pokud jde o výdajovou stránku zcela, pokud jde o příjmovou stránku, tak s výjimkou dokladů o jeho mzdě z pracovního poměru. Ohledně jeho výdajů neověřovala ničeho. Neprovedla ani lustraci účastníka v rejstřících NRKI či BRKI, a to za situace, kdy měl„ úspěšně projít insolvencí“. Nepočínala si proto při zkoumání úvěruschopnosti účastníka náležitě obezřetně, s odbornou péčí. Žalobkyně nezkoumala stav jeho peněžních prostředků na účtu u banky; z toho by mohla ověřit informace o disponibilních prostředcích účastníka, jeho příjmech a pravidelných platbách, výdajích. Za situace předcházejícího insolvenčního řízení, jež bylo ohledně účastníka vedeno, se tím spíše nabízela jeho lustrace v registru klientských informací (k níž ostatně dal účastník souhlas) k prověření a existence a rozsahu jeho případných peněžních závazků. Neučinila-li tak žalobkyně, a ani jiným způsobem neověřila existenci a rozsah dalších úvěrů, zápůjček či jiných závazků účastníka, jeho nákladů na bydlení a živobytí, nepočínala si dostatečně obezřetně, nejednala s odbornou péčí.

23. Posouzení a určení konkrétního rozsahu posuzovaných a ověřovaných informací je předem na poskytovateli úvěru. Požadavkem vyplývajícím z § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je, aby přitom postupoval s odbornou péčí.

24. V souladu s ustanovením § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel spotřebitelského úvěru je povinen pořizovat při poskytování spotřebitelského úvěru dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jeho povinností stanovených tímto zákonem. V souladu s ustanovením § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru při plnění této povinnosti uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli.

25. Jestliže těmito dokumenty poskytovatel spotřebitelského úvěru nedisponuje, svědčí to spíše pro závěr, že žádány a opatřovány nebyly. Pro uvedené také ostatně svědčí i způsob vyplnění evidenční karty klienta, podle níž žádné dokumenty v podobě pracovní smlouvy, potvrzení o příjmu, výplatní pásky, výpisu z bankovního účtu či daňového přiznání předkládány nebyly. Žalobkyně pak v řízení předložila pouze výplatní pásky ohledně vyplacené mzdy účastníku za měsíce září – listopad 2018.

26. Soud prvního stupně správně uzavřel, že důsledkem porušení shora uvedené povinnosti žalobkyně při poskytování úvěru ve smyslu § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru je absolutní neplatnost předmětné úvěrové smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1 citovaného zákona, § 588 občanského zákoníku.

27. V ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy, coby důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele, nutno vykládat, za použití § 588 občanského zákoníku, jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou ex offo, i bez návrhu spotřebitele.

28. V souzené věci, jak uvedeno shora, žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele - účastníka řádně nesplnila. Žalobkyně si od něj vyžádala informace a doklady týkající se pouze některých jeho příjmů, nicméně jeho výdaje (a to ani alespoň ty podstatné) nebyly nikterak blíže zjišťovány a ověřovány. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale také k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č.j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve [anonymizováno] rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod [číslo] použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé„ doplnění čísel do formuláře“ žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány a zda a jak byly ověřovány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně, vzhledem k nedostatku podkladů zejména k výdajům účastníka, v daném případě nemohlo dojít.

29. Důsledkem nesplnění zákonné povinnosti posouzení úvěruschopnosti je, jak shora uvedeno, absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy dle § 87 odst. 1 věta prvá zákona o spotřebitelském úvěru, § 588 občanského zákoníku, jak správně uzavřel soud prvního stupně i finanční arbitr, a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, § 2991 občanského zákoníku omezený rozsah nároku žalobkyně vůči spotřebiteli na vrácení toliko zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru.

30. Protože účastník neplnil nad takovou jistinu, finanční arbitr svým rozhodnutím k návrhu účastníka správně rozhodl o určení neplatnosti předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru (výrok I. rozhodnutí finančního arbitra).

31. Protože finanční arbitr svým nálezem návrhu účastníka – spotřebitele, byť i jen zčásti, vyhověl, správně uložil (výrok II. rozhodnutí finančního arbitra) dle § 17a zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, současně žalobkyni povinnost zaplatit sankci ve výši 10 % z částky, kterou je podle nálezu povinna zaplatit navrhovateli, nejméně však 15 000 Kč. Zaplacení 15 000 Kč je namístě uložit i v případech, kdy předmětem sporu není peněžitá částka. Tento výrok je přitom výrokem závislým na výroku vyhovujícím návrhu spotřebitele; z tohoto důvodu (byť představuje sankci coby příjem státního rozpočtu, tedy plnění veřejnoprávní povahy) je rovněž (spolu s návrhu vyhovujícím výrokem) rovněž předmětem řízení dle části páté občanského soudního řádu.

32. Ze shora uvedeného se podává, že rozsudek soudu prvního stupně, který žalobu o nahrazení rozhodnutí finančního arbitra a zamítnutí návrhu účastníka podaného finančnímu arbitru zamítl (srov. § 250i o.s.ř.), je věcně správný. Proto jej odvolací soud jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil, a to včetně věcně správného výroku o náhradě nákladů řízení, který odpovídá ustanovení § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř., za použití § 245 o.s.ř. a jejichž výši soud prvního stupně správně stanovil. V podrobnostech zde lze odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

33. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř., za použití § 245 o.s.ř. I v odvolacím řízení, s ohledem na jeho předmět a výsledky, byl účastník plně procesně úspěšný, má tak právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení vůči žalobkyni. Ty představují: odměnu zástupce – advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k odvolání) ve výši 3 100 Kč + DPH 21% a jednu náhradu hotových výdajů 300 Kč + DPH 21%, to vše dle § 6, § 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. k ), § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., § 137 odst. 3 o.s.ř.; celkem účelně vynaložené náklady odvolacího řízení účastníka představují 4 114 Kč. Jejich zaplacení odvolací soud uložil žalobkyni ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o.s.ř., k rukám zástupce účastníka dle § 149 odst. 1 o.s.ř.