o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 13 C 204/2021-87 ze dne 11. 10. 2021

1. Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem č. j. 13 C 204/2021-87 ze dne 11. 10. 2021 (dále též jen„ rozsudek soudu prvního stupně“) zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutí, jímž by byl„ zrušen“ (správně: nahrazen) nález finančního arbitra č. j. FA/SR/SU [číslo] 42 ze dne [datum] ve výroku I., II. a IV. a navazující (ve spojení s ) rozhodnutí finančního arbitra o námitkách č. j. FA/SR/SU [číslo] ze dne 4. 5. 2021 a zamítnut (v tomto rozsahu) návrh účastníka [příjmení] [jméno] [příjmení] jako navrhovatele, podaný finančnímu arbitrovi dne [datum] (výrok I.), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit účastníku náhradu nákladů řízení 6 185 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Soud prvního stupně uzavřel, že žaloba byla v dané věci podána žalobkyní dne [datum] coby žaloba dle části páté občanského soudního řádu. Citovaným rozhodnutím – nálezem finančního arbitra ze dne [datum], ve spojení s rozhodnutím finančního arbitra o námitkách ze dne [datum] (dále též jen„ rozhodnutí finančního arbitra“) byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalovanému částku 33 145 Kč (výrok I. rozhodnutí finančního arbitra), určeno, že smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] je neplatná (výrok II. rozhodnutí finančního arbitra), ve zbývající části návrh navrhovatele – účastníka [příjmení] [jméno] [příjmení] zamítnut (výrok III. rozhodnutí finančního arbitra) a žalobkyni uložena povinnost zaplatit finančnímu arbitrovi sankci ve výši 15 000 Kč do 15 dnů od právní moci nálezu (výrok IV. rozhodnutí finančního arbitra). Soud prvního stupně uzavřel, že rozhodnutí finančního arbitra je v rozsahu svých výroků I., II. a IV., ohledně kterých žalobkyně žalobu podala, věcně správné. Uzavřel, že žalobkyně při poskytování spotřebitelských úvěrů účastníku - úvěrů na základě smlouvy ze dne [datum] ve výši 50 000 Kč a následně úvěru na základě smlouvy ze dne [datum] ve výši 45 000 Kč, nezkoumala řádným způsobem úvěruschopnost účastníka. Tato úvěruschopnost byla zjišťována vyplněním evidenčních karet, doložen byl toliko příjem účastníka z pracovního poměru a jeho výsluha. Byly doloženy toliko tři výplatní pásky účastníka, jeho pracovní smlouva a občanský průkaz. Výdaje účastníka nebyly nikterak ověřovány, stejně tak nebyl ověřován další uváděný příjem domácnosti. Ohledně uzavírání smlouvy o úvěru ze dne [datum] bylo vycházeno z platby hypotéky se splátkou 11 000 Kč měsíčně, při uzavírání druhé smlouvy o úvěru ze dne [datum] takováto platba uváděna vůbec není. Žalobkyně tak nezkoumala řádně úvěruschopnost účastníka – spotřebitele při uzavírání obou smluv o úvěru, a to nejen s ohledem na rozdílnost informací ve svém interním posuzovacím systému a v evidenčních kartách klienta, ale zejména tím, že nebyly nikterak zkoumány pravidelné výdaje účastníka, žalobkyně se spokojila pouze s jím uvedenými tvrzeními. Nezkoumala blíže výdaje účastníka, např. jaké konkrétní výdaje vynakládá na poplatky za služby poskytované v souvislosti s bydlením (voda, elektřina, případně plyn), které lze doložit poměrně snadno (např. výpisem z účtu). Nebyly zkoumány ani další běžné měsíční výdaje účastníka např. na jízdné, platby mobilnímu operátorovi, záliby, ošacení apod. Žalobkyně si ani nevyžádala např. výpisy z běžného účtu účastníka. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně tak při poskytování obou spotřebitelských úvěrů účastníku nedodržela své povinnosti, coby poskytovatele spotřebitelského úvěru, před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele ve smyslu § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Porušení této povinnosti má ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, § 588 občanského zákoníku za následek absolutní neplatnost obou smluv o úvěru.

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání, kterým jej napadla v celém rozsahu. V odvolání namítá nesprávný závěr soudu prvního stupně, že řádně nezkoumala úvěruschopnost účastníka. Postupovala v souladu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Vycházela z informací a podkladů (dokumentů) získaných od účastníka, prostřednictvím předložených výplatních pásek, nájemní smlouvy, pracovní smlouvy tyto informace doplnila (ověřila). Z procesního hlediska soud prvního stupně přistoupil ke zkoumání prověřování úvěruschopnosti účastníka žalobkyní tak, že účastníka jako„ stranu sporu nestíhá prakticky vůbec žádná povinnost tvrzení a důkazní“. Věřitel při zkoumání úvěruschopnosti vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává, při respektování principu přiměřenosti, nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti, při maximálním respektování spotřebitelových práv a ochrany jeho osobních údajů, jak se podává z důvodové zprávy k návrhu zákona o spotřebitelském úvěru. Současně platí, že v případě, kdy informace zjištěné v rámci procesu prověření úvěruschopnosti odpovídají reálné situaci úvěrované osoby, je tato skutečnost sama o sobě důkazem, že byla úvěruschopnost prověřena řádně. Výsledek posuzovacího procesu je proto nutno poměřit právě reálným stavem. Není správný postup, kdy je úvěrující sankciován neplatností smluvního vztahu na základě nezjištění skutečnosti, která v reálné situaci vůbec nemusela nastat. Zdůraznila, že navrhovala účastnický výslech účastníka za účelem zjištění, které skutečnosti žalobkyně údajně zjistit měla, avšak tyto nezjistila. Tento návrh na doplnění dokazování však byl soudem prvního stupně zamítnut. Žalobkyní nemůže být také v rámci povinnosti prověřit úvěruschopnost klienta ukládáno členství soukromoprávních subjektech či sdruženích provozujících registry klientských informací (např. NRKI, BRKI, [příjmení] apod.). Žalobkyni není uložena žádná povinnost získávat konkrétní informace či informace z konkrétních zdrojů. Nemůže jí být kladeno za vinu, že konkrétní, určitý informační zdroj neověřila. Bez porovnání reálného stavu a stavu zjištěného žalobkyní v rámci sjednávání spotřebitelských úvěrů nelze uzavřít, zda žalobkyně dostála náležitě své povinnosti prověřit úvěruschopnost účastníka při poskytování úvěrů. Reálný stav poměrů účastníka v době uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru v červnu 2017 odpovídal tomu, co je uvedeno v evidenční kartě klienta. Proto k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele z objektivního pohledu ze strany žalobkyně došlo řádně. Žalobkyně proto navrhla rozsudek soudu prvního stupně změnit tak, aby v napadeném rozsahu bylo rozhodnutí finančního arbitra nahrazeno a návrh účastníka i v tomto rozsahu zamítnut.

3. Účastník navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného.

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“) a shledal odvolání žalobkyně neopodstatněným.

5. Odvolatelka – žalobkyně obsahově uplatnila odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř. – rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci, co do závěru, že žalobkyně řádným způsobem před uzavřením smluv o spotřebitelském úvěru s účastníkem neposoudila jeho úvěruschopnost coby spotřebitele a že v důsledku toho jsou uzavřené smlouvy o úvěru ze dne [datum] a [datum] absolutně neplatnými dle § 86 odst. 1, § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

6. Rozhodnutí finančního arbitra (o námitkách) bylo žalobkyni doručeno dne [datum], žaloba byla odeslána a podána soudu dne [datum]; žaloba byla tak podána ve lhůtě dvou měsíců uvedené v ustanovení § 247 odst. 1 o.s.ř.

7. Odvolací soud (po zopakování dokazování v části dle § 213 odst. 1, 2, 3 o.s.ř.) uzavřel, že soud prvního stupně v řízení na základě provedených důkazů, které podrobně a správně hodnotil, správně zjistil, že mezi žalobkyní a účastníkem, jenž vystupoval v postavení spotřebitele, byly uzavřeny dne [datum] a [datum] dvě smlouvy o úvěru, na základě nichž byly žalobkyní účastníku poskytnuty úvěry ve výši 50 000 Kč a následně ve výši 45 000 Kč. Účastník se zavázal poskytnuté úvěry vrátit ohledně prvního z nich v 60 týdenních splátkách po 1 475 Kč a ohledně druhého z nich v 60 týdenních splátkách po 1 327,50 Kč.

8. Soud prvního stupně správně věc posuzoval po právní stránce, s ohledem na dobu uzavření předmětných úvěrových smluv, za použití občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále též jen„ občanský zákoník“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění do [datum] (dále též jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“).

9. Finanční arbitr i soud prvního stupně správně vyšli z toho, že v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru je namístě se předně zabývat otázkou, zda ze strany žalobkyně, jakožto poskytovatele úvěrů, byla před vlastním uzavřením smluv splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele – účastníka.

10. V daném směru soud prvního stupně správně zjistil (odvolací soud zde zčásti zopakoval dokazování dle § 213 odst. 1, 2, 3 o.s.ř.), že před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] žalobkyně ověřila, že proti účastníku není vedeno insolvenční ani exekuční řízení. Neověřila ho v registru [příjmení] ani v nebankovním registru klientských informací (NRKI), ačkoliv k tomu dal účastník svůj písemný souhlas v protokolu o informační a posuzovací návštěvě klienta, v němž udělil souhlas s ověřením své osoby v registru klientských informací (NRKI/BRKI). Žalobkyně v rámci daného zkoumání provedla hodnocení klienta dle údajů o příjmech a výdajích, a to dle formuláře„ Evidenční karta klienta“ vyplněného dne [datum], podepsaného účastníkem, v němž je uvedeno, že účastník žije ve společné domácnosti s dalšími dvěma osobami, v rodinném domě ve svém vlastnictví, že je vlastníkem automobilu, že tento úvěr má sloužit k refinancování a že již u žalobkyně měl úvěr v minulosti, že je zaměstnán na plný pracovní úvazek. Současně je zaškrtnuto, že byla doložena a ověřena pracovní smlouva a výplatní pásky; nebyly doloženy ani ověřeny výpisy z bankovního účtu účastníka, ani jiné dokumenty, s výjimkou občanského průkazu, pracovní smlouvy, třech výplatních pásek. Je zde uvedeno, že účastník již má u žalobkyně jeden úvěr (úvěr/zápůjčku se splátkou 3 500 Kč měsíčně). Dále, že splácí hypotéku 11 000 Kč měsíčně a úvěr ze stavebního spoření 2 500 Kč měsíčně. Jako„ jiné výdaje domácnosti“ je uvedena částka 9 000 Kč měsíčně bez bližší specifikace. Kromě mzdy a výsluhového příspěvku je uveden jako příjem ještě„ další čistý měsíční příjem domácnosti“ 16 500 Kč, který není blíže specifikován, nebyl ničím dokládán. Dle údajů v interním ověřovacím systému žalobkyně je pak u účastníka uveden počet členů domácnosti„ jeden“.

11. Před poskytnutím dalšího úvěru ze dne [datum] účastník dal také souhlas s ověřením své osoby v registrech NRKI/BRKI, k tomuto rovněž nedošlo. Rovněž byla vyplněna evidenční karta klienta dne [datum], v níž je uveden počet osob žijících v domácnosti„ dvě“, příjmy účastníka má představovat mzda z pracovního poměru na plný pracovní úvazek a výsluhový příspěvek, které byly ověřeny pracovní smlouvou, výplatními páskami a dokladem o výši výsluhového příspěvku; i zde je uvedeno, že nebyly dokládány výpisy z bankovního účtu, ani jiné doklady k ověřování příjmů a výdajů. Jako výdaje na jiné úvěry či zápůjčky je uvedena toliko splátka 6 000 Kč měsíčně vůči„ [příjmení] [příjmení]“; není zde uvedena ani hypotéka s měsíční splátkou 11 000 Kč měsíčně, ani úvěr ze stavebního spoření 2 500 Kč měsíčně, jež byly uvedeny při poskytování úvěru ze dne [datum]. Je uvedeno, že účastník již měl úvěr u žalobkyně a tento druhý úvěr slouží rovněž k refinancování předchozího úvěru. Další bankovní závazky jsou uvedeny v částce 5 000 Kč měsíčně a nebankovní závazky v částce 1 000 Kč měsíčně, bez bližší specifikace. I zde byla ověřena insolvenční řízení ohledně žalovaného a exekuce. Dle údajů v interním ověřovacím systému žalobkyně je u účastníka uveden počet členů domácnosti„ nula“.

12. Odvolací soud doplnil dokazování dle § 213 odst. 1, 4, 5 o.s.ř. výpovědí účastníka, z níž zjistil, že v rámci sjednávání prvního úvěru ze dne [datum] doložil doklady pouze svou mzdu a výsluhový příspěvek, nic jiného nedokládal. Při uzavírání smlouvy o úvěru byly všechny formuláře již předvyplněné. V té době žil ve společné domácnosti se synem a manželkou, další čistý měsíční příjem uvedený v evidenční kartě ve výši 16 500 Kč mohla být mzda manželky, ale ta nebyla dokládána. V té době neměl žádný úvěr ve vztahu k žalobkyni, měl však řadu jiných úvěrů, a to jak v červnu 2017, tak v dubnu 2018. Šlo o další tři úvěry ze stavebního spoření, dluh na hypotéce u [právnická osoba], celkem asi v hodnotě 3 000 000 Kč, další dluhy z kontokorentů, kreditních karet, celkem asi 1 500 000 Kč. Nedokládal žádné výpisy ze svého účtu, žádné doklady o svých pravidelných měsíčních výdajích. Druhý úvěr ze dne [datum] sloužil k refinancování prvního úvěru z [datum], neboť jej nebyl schopen řádně splácet. Zřejmě znova zasílal výplatní pásky a doklad o výsluhovém příspěvku, jiné doklady nesděloval. V té době nadále měl splátku hypotéky kolem 11 000 Kč měsíčně i úvěr ze stavebního spoření.

13. Odvolací soud má, s ohledem na shora zjištěný skutkový stav věci, shodně se soudem prvního stupně zato, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně, uloženou jí zákonem jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací.

14. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobkyni), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní.

18. Odvolací soud s ohledem na popsaný skutkový stav věci uzavřel, shodně jako soud prvního stupně a předtím finanční arbitr, že v daném případě nebyla povinnost žalobkyně řádně, s odbornou péčí, posoudit úvěruschopnost účastníka (jako spotřebitele) na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a prověřených informací, splněna. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která ho vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp.zn. 1 As 30/2015). Poskytovatel úvěru musí zvážit, zda jsou získané informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, přičemž dostatečnost uvedených informací se může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.

19. Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25.7.2018 věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

20. Poskytovatel úvěru činí předmětné posouzení úvěruschopnosti zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však v daném případě reálně, vzhledem k nedostatku podkladů, zejména k výdajům účastníka, jak bylo uvedeno shora, nemohlo dojít. Odvolací soud si je vědom, že § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele naplněny. Výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na věřitele v souvislosti s povinností zde uloženou. Nicméně, jestliže má být zachován smysl a účel dané úpravy, není toto odborné posouzení možné bez skutečného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (ve fázi vymáhání či insolvence), ale i alespoň základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele předpokládat (požadavek takového shromáždění podkladů, včetně prověřování informací, které žadatel o úvěr poskytne, tak, aby věřitel byl schopný získat objektivní obraz o finanční situaci žadatele o úvěr.

21. Žalobkyně se však v daném případě při dalším posouzení informací od účastníka spokojila, a to již při poskytnutí prvého úvěru ze dne [datum], pouze s jeho tvrzeními, a to pokud jde o výdajovou stránku zcela, pokud jde o příjmovou stránku, tak s výjimkou dokladů o jeho mzdě, pracovním poměru a výsluhovém příspěvku. Neověřovala příjem jeho manželky coby uvažovaný„ další příjem domácnosti“. Ohledně jeho výdajů neověřovala ničeho. Neprovedla ani lustraci účastníka v rejstřících NRKI či BRKI, a to za situace, kdy měl řadu dalších úvěrů (jak uvedl ve své výpovědi) a kdy by tak jejich existenci měla a mohla zjistit. Nepočínala si proto při zkoumání úvěruschopnosti účastníka náležitě obezřetně, s odbornou péčí. Účastník přitom v té době měl hypoteční úvěr, další úvěry ze stavebního spoření, další úvěry z kontokorentů a kreditních karet, v rozsahu několika milionů Kč dluhu. Žalobkyně také uvedla v evidenční kartě klienta již u prvního úvěru, že účastník již u ní úvěr má a že žádaný úvěr má sloužit k refinancování, ačkoliv ten v té době žádný úvěr (podle své výpovědi) u žalobkyně mít neměl. V interních záznamech žalobkyně o ověřování se neshoduje počet členů domácnosti, oproti údajům, které účastník uvedl a které odpovídají reálnému stavu (tři členové domácnosti, oproti v interním záznamu uvedené 1 osobě či dokonce v případě druhého úvěru 0 osob). V případě druhého úvěru pak je splátka měsíční hypotéky účelově uvedena pouze ve výši 6 000 Kč měsíčně (nikoliv v částce 11 000 Kč, jako bylo u předcházejícího úvěru poskytnutého v době necelého roku předtím, ačkoliv tyto splátky nadále trvaly); úvěr ze stavebního spoření, který nadále trval, zde není zachycen vůbec. Žalobkyně ani v jednom případě nezkoumala stav na běžném účtu u banky účastníka, který v té době měl; z toho by mohla ověřit informace o disponibilních prostředcích účastníka, příjmech a pravidelných platbách, výdajích. Za situace existujících závazků (úvěrů) účastníka – i jen těch, o nichž žalobkyně sama informaci měla, se tím spíše nabízela potřeba lustrace účastníka v registru klientských informací (k níž ostatně dal účastník souhlas). Neučinila-li tak žalobkyně a ani jiným způsobem neověřila existenci dalších úvěrů, zápůjček či jiných závazků účastníka, nepočínala si dostatečně obezřetně, nejednala s odbornou péčí.

22. Posouzení a určení konkrétního rozsahu posuzovaných a ověřovaných informací je předem na poskytovateli úvěru. Požadavkem vyplývajícím z § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je, aby přitom postupoval s odbornou péčí.

23. V souladu s ustanovením § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel spotřebitelského úvěru je povinen pořizovat při poskytování spotřebitelského úvěru dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jeho povinností stanovených tímto zákonem. V souladu s ustanovením § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru při plnění této povinnosti uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli.

24. Jestliže těmito dokumenty poskytovatel spotřebitelského úvěru nedisponuje, svědčí to spíše pro závěr, že žádány a opatřovány nebyly. Pro uvedené také ostatně svědčí i způsob vyplnění evidenčních karet klienta, podle nichž jiné dokumenty, nežli výplatní pásky, doklad o pobíraném výsluhovém příspěvku, pracovní smlouva a občanský průkaz účastníka, předkládány nebyly.

25. Soud prvního stupně správně uzavřel, že důsledkem porušení shora uvedené povinnosti žalobkyně při poskytování úvěrů ve smyslu § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru je absolutní neplatnost předmětných úvěrových smluv ve smyslu § 87 odst. 1 citovaného zákona, § 588 občanského zákoníku.

26. V ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy, coby důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele, nutno vykládat, za použití § 588 občanského zákoníku, jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou ex offo, i bez návrhu spotřebitele.

27. V souzené věci, jak uvedeno shora, žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele - účastníka řádně nesplnila. Žalobkyně si od něj vyžádala informace a doklady týkající se pouze některých jeho příjmů, nicméně jeho výdaje (a to ani alespoň ty podstatné) nebyly nikterak blíže zjišťovány a ověřovány. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale také k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č.j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod [číslo] použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé„ doplnění čísel do formuláře“ žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány a zda a jak byly ověřovány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně, vzhledem k nedostatku podkladů zejména k výdajům účastníka, v daném případě nemohlo dojít.

28. Důsledkem nesplnění zákonné povinnosti posouzení úvěruschopnosti je, jak shora uvedeno, absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy dle § 87 odst. 1 věta prvá zákona o spotřebitelském úvěru, § 588 občanského zákoníku, jak správně uzavřel soud prvního stupně i finanční arbitr, a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, § 2991 občanského zákoníku omezený rozsah nároku žalobkyně vůči spotřebiteli na vrácení toliko zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru.

29. Protože účastník plnil (jak se podává z dokladů o splácení předložených žalobkyní na čl. 31 spisu) na úvěr z poskytnuté smlouvy ze dne [datum] částku celkem ve výši 83 145 Kč, je žalobkyně povinna mu vrátit na tomto úvěru, coby platby nad jistinu, částku 33 145 Kč. Vrácení právě takové částky se ostatně návrhem u finančního arbitra účastník domáhal a tomuto návrhu bylo rozhodnutím finančního arbitra (výrokem I.) vyhověno.

30. Okolnost, že dne [datum] žalobkyně měla zaslat účastníku částku 19 100 Kč jako rozdíl mezi oběma úvěry - rozdíl mezi svou povinností vrátit účastníku částku 33 145 Kč ze smlouvy o úvěru ze dne [datum] a povinností účastníka doplatit jí jistinu úvěru ve výši 45 000 Kč ze smlouvy o úvěru ze dne [datum] ve výši 14 045 Kč, když na tento úvěr uhradil účastník částku 30 955 Kč (srovnej doklady o splácení úvěrů na č.l. 31, 32 spisu), nelze v odvolacím řízení zohlednit, neboť jde o novou okolnost (tvrzení žalobkyně), jejímuž uplatnění v odvolacím řízení brání účinky neúplné epilace (srovnej § 205a o.s.ř.), neboť nastala před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně (dokonce ještě před zahájením řízení u soudu).

31. Protože finanční arbitr svým nálezem návrhu účastníka – spotřebitele, byť i jen zčásti, vyhověl, správně uložil (výrok IV. rozhodnutí finančního arbitra) dle § 17a zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, současně žalobkyni povinnost zaplatit sankci ve výši 10 % z částky, kterou je podle nálezu povinna zaplatit navrhovateli, nejméně však 15 000 Kč. Zaplacení 15 000 Kč je namístě uložit i v případech, kdy předmětem sporu není peněžitá částka. Tento výrok je přitom výrokem závislým na výroku vyhovujícím návrhu spotřebitele; z tohoto důvodu (byť představuje sankci coby příjem státního rozpočtu, tedy plnění veřejnoprávní povahy) je rovněž (spolu s návrhu vyhovujícím výrokem) rovněž předmětem řízení dle části páté občanského soudního řádu.

32. Ze shora uvedeného se podává, že rozsudek soudu prvního stupně, který žalobu o nahrazení rozhodnutí finančního arbitra v jeho výrocích I., II. a IV. a zamítnutí návrhu účastníka podaného finančnímu arbitru v tomto rozsahu zamítl (srov. § 250i o.s.ř.), je věcně správný. Proto jej odvolací soud jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil, a to včetně věcně správného výroku o náhradě nákladů řízení, který odpovídá ustanovení § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř., za použití § 245 o.s.ř. a jejichž výši soud prvního stupně správně stanovil. V podrobnostech zde lze odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

33. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř., za použití § 245 o.s.ř. I v odvolacím řízení, s ohledem na jeho předmět a výsledky, byl účastník plně procesně úspěšný, má tak právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení vůči žalobkyni. Ty představují náklady na cestovné za cestu osobním automobilem (užitým se souhlasem soudu) z místa bydliště do sídla soudu a zpět, [obec] - [obec] a zpět, celkem 720 km, osobním automobilem [registrační značka], celkem 720 km, při průměrné spotřebě 6 l nafta [číslo] km, celkem cestovné 4 943,50 Kč, a náhrada výdělku za účast u jednání u odvolacího soudu celkem za 9 hodin při výdělku 175 Kč hrubého/hod., dle § 29 odst. 1, 2, § 30 odst. 1, 2 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, vyhlášky č. 511/2021 Sb. Celkem účelně vynaložené náklady odvolacího řízení účastníka představují 6 518,50 Kč. Jejich zaplacení účastníku odvolací soud uložil žalobkyni ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o.s.ř.