o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ č.j. 21 C 150/2020-127 ze dne 26. 10. 2021

1. Okresní soud Praha-východ rozsudkem č.j. 21 C 150/2020-127 ze dne 26. 10. 2021 (dále též jen„ rozsudek soudu prvního stupně“) zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhají, aby bylo nahrazeno rozhodnutí [anonymizována dvě slova] úřadu, [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] pro [územní celek] a [územní celek] ze dne 4. 6. 2020, č.j. SPU 184363/2020, a to tak, že jsou podílovými spoluvlastníky, s podílem žalobce a) o velikosti ideální ½ a žalobkyň b) a c) každé o velikosti ideální ¼, pozemků v [katastrální uzemí] (a obci [obec]) – dále též jen„ předmětné pozemky“:

; PK staré; PK nové; KN; výměra; LV; druh pozemku

1; část [číslo]; část [číslo]; [číslo]; 74; 544; trvalý travní porost

2;;; část [číslo]; [číslo]; orná půda

3; část [číslo]; část [číslo]; [číslo]; [číslo]; orná půda

4;;; [číslo]; 199;; orná půda

5; část 52; část [číslo]; [číslo]; 587; 579; zahrada

6;;; st. 672; 220;; zastavěná plocha a nádvoří

7;;; st. 524; 149; 578; zastavěná plocha a nádvoří

8;;; [číslo]; 660;;

9;;; st. 522; 236; 569; zastavěná plocha a nádvoří

10;;; [číslo]; 575;; zahrada

11;;; st. 504; 186; 550; zastavěná plocha a nádvoří

12;;; [číslo]; 627;; zahrada

13;;; st. 869; 193; 548; zastavěná plocha a nádvoří

14;;; [číslo]; 622;; zahrada

15;;; st. 770; 135; 549; zastavěná plocha a nádvoří

16;;; [číslo]; 744;; zahrada

17;;; [číslo]; 1905; [číslo]; orná půda

18;;; st. 511; 209; 575; zastavěná plocha a nádvoří

19;;; [číslo]; 597;; zahrada

20;;; st. 512; 208;; zastavěná plocha a nádvoří

21;;; [číslo]; 597; 574; zahrada

22;;; st. 523; 170; 573; zastavěná plocha a nádvoří

23;;; [číslo]; 580;; zahrada

24;;; st. 840; 55;; zastavěná plocha a nádvoří

25;;; [číslo]; 708; 560; zahrada

26;;; st. 534; 96;; zastavěná plocha a nádvoří

27;;; st. 804; 170; 557; zastavěná plocha a nádvoří

28;;; [číslo]; 634;; zahrada

29;;; st. 893; 140; 555; zastavěná plocha a nádvoří

30;;; [číslo]; 623;; zahrada

31;;; [číslo]; 2; [číslo]; zahrada

32;;; [číslo]; 19; 555; orná půda

33;;; st. 515; 162; 556; zastavěná plocha a nádvoří

34;;; [číslo]; 643;; zahrada

35;;; [číslo]; 30;; zahrada

36;;; [číslo]; 804; 567; zahrada

37;;; [číslo]; 30;; zahrada

38;;; [číslo]; 803; [číslo]; zahrada

39;;; [číslo]; 30;; zahrada

40;;; st. [číslo]; 93; 571; zastavěná plocha a nádvoří

41;;; [číslo]; 708;; zahrada

42;;; [číslo]; 30;; trvalý travní porost

43;;; [číslo]; 639; 559; zahrada

44;;; st. 544; 190;; zastavěná plocha a nádvoří

45;;; [číslo]; 34; [číslo]; ostatní plocha

46;;; [číslo]; 32; [číslo]; ostatní plocha

47; část [číslo]; část [číslo]; část [číslo]; 2092; 229; ostatní plocha

48;; část [číslo]; [číslo]; [číslo]; [číslo]; orná půda

49;;; [číslo]; 799; [číslo]; orná půda

50;;; [číslo]; 798; 356; orná půda

51;;; [číslo]; [číslo]; 217; zahrada

52;;; [číslo]; 869; [číslo]; orná půda

53;;; [číslo]; 869; [číslo]; orná půda

54;;; [číslo]; 869; [číslo]; orná půda

55;;; [číslo]; 977; [číslo]; zahrada

56;;; st. [číslo]; 178;; zastavěná plocha a nádvoří

57; část [číslo]; část [číslo]; část [číslo]; 106; 193; ostatní plocha

(výrok I.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobci svou žalobu podali soudu prvního stupně dne [datum] coby žalobu dle části páté občanského soudního řádu, domáhají se jí nahrazení zcela shora citovaného rozhodnutí [anonymizována tři slova] úřadu (dále též jen„ předmětné rozhodnutí pozemkového úřadu“). Tímto rozhodnutím bylo rozhodnuto, že předmětné pozemky se jim na uspokojení jejich restitučního nároku dle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, nevydávají s tím, že však mohou za nevydávané pozemky nebo jejich části požádat o převod jiných pozemků podle § 11 odst. 2, případně o peněžitou náhradu podle § 14 odst. 1 a § 16 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě (dále též jen „zákon o půdě“). Důvodem nevyhovění jejich dle zákona o půdě uplatněnému restitučnímu nároku na přímou (naturální) restituci - přímé vydání odňatých pozemků je skutečnost, že předmětné pozemky byly sice odňaty z vlastnictví jejich právního předchůdce JUDr. [jméno] [příjmení] postupem, který naplňuje restituční důvod dle § 6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě, žalobci jsou oprávněnými osobami ve smyslu § 4 zákona o půdě, k odnětí došlo v rozhodném období [datum] – [datum], ke dni účinnosti zákona o půdě ([datum]) předmětné pozemky byly v držení státu či účastníka 2), který měl k některým z nich zřízeno právo hospodaření, jinými slovy byly splněny podmínky zákona o půdě pro přímou restituci (s výjimkou požadované části pozemku parcela [číslo] v k. ú. [obec] o výměře 106 m², nyní představovanou stavební parcelou [číslo] o výměře 112 m² ve vlastnictví [jméno] a [jméno] [příjmení]), avšak vydání brání skutečnost, že po jejich odnětí JUDr. [jméno] [příjmení] státem (na základě zneužití dekretu prezidenta republiky [číslo] Sb., výměrem Krajského národního výboru v [obec] ze dne [datum], zn. [číslo], ve spojení s rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 23. 8. 1951, č.j. 282.793/51-X-IX/3) byly všechny předmětné pozemky předmětem přídělového řízení, byly rozparcelovány na větší počet parcel, které byly přiděleny zájemcům a část i do veřejného statku (na cesty apod.). Avšak i těmto přídělcům, jimž byly takto přiděleny, byly předmětné pozemky rovněž následně v rozhodném období odňaty. Následně proto byly dle zákona o půdě na základě uplatněných restitučních nároků těchto přídělců pravomocnými rozhodnutími pozemkového úřadu, s výjimkou pozemku parcela [číslo] k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání pro manžele [příjmení], vydány. K tomuto vydání pozemků došlo, ačkoliv zde byl výzvami ze dne [datum] a ze dne [datum] právními předchůdci žalobců [jméno] [příjmení], [datum narození], a [jméno] [příjmení], [datum narození], coby vnuky původního vlastníka JUDr. [jméno] [příjmení] – oprávněnými osobami smyslu § 4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě, uplatněn restituční nárok dle zákona o půdě k předmětným pozemkům. Takto uplatněný restituční nárok však nebyl ohledně předmětných pozemků po jeho uplatnění vypořádán, v mezidobí došlo k jejich vydání pravomocnými rozhodnutími pozemkového úřadu (s výjimkou pozemku parcela [číslo]) jiným oprávněným osobám, kterým (či jejich právním předchůdcům) po provedení přídělu (po odnětí JUDr. [jméno] [příjmení]) byly následně rovněž státem odňaty. Pozemkový úřad tak v rozporu s § 12 zákona o půdě upřednostnil restituční nároky přídělců před nárokem oprávněných osob odvozujících svůj nárok od původního vlastníka pozemků JUDr. [jméno] [příjmení]. Žaloba podle části páté občanského soudního řádu byla podána včas (ve lhůtě uvedené v § 247 odst. 1 občanského soudního řádu). Soud prvního stupně, s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3516/20 ze dne [datum], uzavřel, že předmětné pozemky nelze žalobcům vydat, neboť téměř před 30 lety byly dle zákona o půdě (byť v rozporu s jeho § 12) již vydány jiným osobám (přídělcům či jejich právním nástupcům). Není možné vydat nemovité věci, které byly již dříve vydány pravomocným rozhodnutím jiným osobám, a to i když jsou tato rozhodnutí věcně nesprávná, v rozporu s § 12 zákona o půdě. Soud je zde těmito pravomocnými rozhodnutími pozemkového úřadu vázán ve smyslu § 135 odst. 1 občanského soudního řádu. Je třeba chránit nabyvatele předmětných pozemků na základě takových rozhodnutí správního úřadu před zásahem do jejich„ v dobré víře nabytých práv a právní jistoty (a stejně tak v dobré víře nabytých práv a právní jistoty osob, které tyto pozemky nabyly následně)“. K celému pozemku parcela [číslo] o tehdejší výměře 797 m² bylo pak zřízeno právo osobního užívání, v současné době je tento pozemek představován pozemky stavební parcela [číslo] o výměře 112 m² a parcela [číslo] o výměře 685 m²; je zde proto dána překážka vydání dle § 11 odst. 1 písm. a) zákona o půdě. Z uvedených důvodů proto soud prvního stupně žalobu zamítl. Ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení shledal dány důvody pro výjimečný postup spočívající v aplikaci ustanovení § 150 občanského soudního řádu a nepřiznání účastníkům 1) a 2) práva na náhradu nákladů řízení vůči žalobcům, s ohledem na důvody zvláštního zřetele hodné, neboť jde o restituční spor, žalobci se domáhali nápravy majetkové křivdy, pozemkový úřad svým rozhodnutím nesprávně upřednostnil restituční nárok přídělců před nárokem dědiců původního vlastníka pozemků.

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali žalobci včasné odvolání, kterým jej napadli v celém rozsahu. V odvolání namítají, že byla prokázána oprávněnost jejich restitučního nároku dle zákona o půdě. Byly splněny podmínky pro naturální restituci, překážky pro vydání předmětných pozemků dle § 11 zákona o půdě nebyly tvrzeny ani prokázány. Vůči žalobcům tak byly veškeré zákonné podmínky pro vydání předmětných pozemků splněny. Ve vztahu k žalobcům nemá právního významu, zda byly předmětné pozemky v mezidobí vydány jiným oprávněným osobám – přídělcům na základě rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne [datum], ze dne [datum] a ze dne [datum] O vydání předmětných pozemků jiným osobám se žalobci dozvěděli až v rámci odůvodnění napadeného správního rozhodnutí, neboť nebyli účastníky uvedených restitučních řízení s těmito jinými oprávněnými osobami. Značná část předmětných pozemků je nadále ve vlastnictví těchto původních přídělců či jejich právních nástupců. Je povinností žalobců domáhat se uspokojení svého restitučního nároku zásadní formou přímé – naturální restituce. Žalobci proto navrhli rozsudek soudu prvního stupně změnit tak, aby rozhodnutí správního úřadu bylo v celém rozsahu nahrazeno tak, aby žalobě žalobců na vydání předmětných pozemků bylo vyhověno.

3. Účastníci 1) a 2) navrhli potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Účastník 1) namítl, že není v řízení pasivně legitimován, když účastenství se odvíjí od zákona o půdě, a to dle toho, kdo je dle § 5 citovaného zákona povinnou osobou. Tou byla ke dni jeho účinnosti právnická osoba, která nemovitosti držela, a to účastník 2). Předmětné pozemky nebylo v dané věci možno žalobcům vydat, neboť byly pravomocnými rozhodnutími pozemkového úřadu před téměř 30 ti lety vydány jiným osobám (přídělcům či jejich právním nástupcům). Ke změně vlastnictví tak došlo na základě pravomocného správního rozhodnutí vydaného podle zákona o půdě; vlastníkem se tak staly tyto oprávněné osoby, které s nemovitostmi dále nakládaly. Soud prvního stupně rozhodl v souladu s obsahem nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3516/20 ze dne [datum].

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“) a shledal odvolání žalobců neopodstatněným.

5. Odvolatelé – žalobci uplatňují odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř. – rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci, co do závěru, že s ohledem na ochranu v dobré víře nabytých práv a právních jistoty jiných oprávněných osob, jimž byly předmětné pozemky v mezidobí vydány, byť v rozporu s § 12 zákona o půdě, již téměř před 30 lety, přednostní restituční nárok žalobců nelze uspokojit formou naturální restituce předmětných pozemků.

6. Odvolací soud (po zopakování dokazování v části dle § 213 odst. 1, 2, 3 o.s.ř.) uzavřel, že soud prvního stupně správně zjistil, že předmětné pozemky byly původním vlastnictvím JUDr. [jméno] [příjmení], že mu byly v rozhodném období [datum] – [datum] odňaty způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě, tedy v důsledku politické perzekuce (zneužitím dekretu prezidenta republiky [číslo] Sb.), že následně byly předmětem přídělového řízení a byly přiděleny fyzickým osobám a některé i do tzv. veřejného statku (jako cesty) a že následně (s výjimkou pozemku parcela [číslo] o výměře 797 m²) byly odňaty i těmto přídělcům (či jejich právním nástupcům). V době účinnosti zákona o půdě (ke dni [datum]) byly v držení účastníků 1) a 2) - státu a právnické osoby. Ačkoliv vnuci původního vlastníka [jméno] [příjmení], narozen 1925, a [jméno] [příjmení], narozen 1923, coby oprávněné osoby dle § 4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě ([jméno] [anonymizováno], narozen 1925, byl vnukem po původním vlastníku JUDr. [jméno] [příjmení] po své, v době uplatnění nároku již zemřelé, matce [jméno]; [jméno] [příjmení], narozen 1923, byl vnukem po své, v době uplatnění nároku již rovněž zemřelé, matce [jméno]), včas uplatnili (výzvami ze dne [datum] a [datum] adresovanými pozemkovému úřadu) svůj restituční nárok u pozemkového úřadu (žalobci jsou pak právními nástupci těchto oprávněných osob), zůstal ohledně předmětných pozemků tento restituční nárok nevypořádán. Předmětné pozemky proto nebyly vydány jim, ale v důsledku restitučních nároků uplatněných přídělci či jejich právními nástupci těmto jiným oprávněným osobám, a to rovněž na základě zákona o půdě, pravomocnými rozhodnutími Okresního úřadu [okres] - pozemkového úřadu ze dne [datum], [datum] a [datum]. To se ostatně podává i ze sdělení [stát. instituce], [stát. instituce] ze dne [datum] (č.l. 87 spisu) včetně jeho příloh. K pozemku parcela [číslo] o výměře 797 m² (ten byl oddělen geometrickým plánem z [datum] z pozemku parcela [číslo]), dnes představovaném pozemky parcela [číslo] o výměře 685 m² a stavební parcela [číslo] o výměře 112 m², bylo dohodou ze dne [datum] uzavřenou mezi Místním národním výborem [obec] a manželi [jméno] a [jméno] [příjmení], registrovanou Státním notářstvím [okres] dne [datum], zřízeno právo osobního užívání pozemku pro tyto osoby.

7. Správně soud prvního stupně zjistil, že předmětné pozemky jsou v katastru nemovitostí zapsány ve vlastnictví fyzických osob, s výjimkou pozemků parcela [číslo] [číslo] [číslo] které jsou zapsány ve vlastnictví obce Hovorčovice.

8. Ze snímku katastrální mapy a ortofotomapy (č.l. 159 a 160 spisu) ohledně pozemků parcela [číslo] [číslo] [číslo] (jimiž odvolací soud doplnil dokazování dle § 213 odst. 1, 4, 5 o.s.ř.) odvolací soud zjistil, že tyto pozemky představují pozemní komunikaci (cestu) – ulici mezi domy v souvislé zástavbě.

9. K výzvě odvolacího soudu žalobci uvedli, že nechtějí tvrdit a nechtějí označovat žádné důkazy, že by některá z osob, které jsou nyní vedeny a zapsány v katastru nemovitostí jako vlastníci předmětných pozemků, byla v době nabytí její držby či vlastnictví ve zlé víře či neměla dobrou víru (poctivost) ohledně existence nabývaného vlastnického práva.

10. Shora uvedený skutkový stav je dostatečný pro právní posouzení věci. V podrobnostech lze odkázat na pečlivá skutková zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožňuje.

11. Soud prvního stupně správně věc posuzoval podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále též jen„ zákon o půdě“). Správně uzavřel, že žalobci mají postavení oprávněných osob dle § 4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě, že předmětné pozemky byly odňaty jejich právními předchůdci – JUDr. [jméno] [příjmení] a přešly na stát v rozhodném období od [datum] do [datum], že ke dni účinnosti zákona o půdě ([datum]) byly v držení účastníků 1), 2), kteří jsou povinnými osobami dle § 5 odst. 1, 2 zákona o půdě. Správně uzavřel, že je dán restituční důvod dle § 6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě (neboť došlo vůči původnímu vlastníku JUDr. [jméno] [příjmení] ke zneužití dekretu prezidenta republiky [číslo] Sb.) a že oprávněné osoby vyzvaly k vydání předmětných pozemků ve smyslu § 9 odst. 1 zákona o půdě, včas ve smyslu § 13 citovaného zákona.

12. Žaloba v dané věci byla podána soudu dne [datum], soud prvního stupně správně zjistil, že rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, [anonymizována čtyři slova] Středočeský kraj a hlavní město Praha č.j. SPU 184363/2020 ze dne 4. 6. 2020 bylo žalobcům doručeno dne [datum]. Soud prvního stupně proto správně uzavřel, že žaloba byla podána ve lhůtě 2 měsíců od doručení rozhodnutí správního úřadu dle § 247 odst. 1 o.s.ř.

13. Podle § 12 zákona o půdě dojde-li k souběhu nároků oprávněných osob podle § 6 odst. 1, náleží právo na vydání původních nemovitostí té z nich, která svého vlastnictví pozbyla v důsledku jednostranného aktu státu. Pokud tímto způsobem pozbylo svého vlastnictví postupně více oprávněných osob, náleží toto právo té z nich, která vlastnictví pozbyla dříve, pokud se nedohodnou jinak. Ostatní oprávněné osoby mají v takovém případě právo na převod pozemků podle § 11 odst. 2 nebo podle § 11a, popřípadě na peněžitou náhradu.

14. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že - byť byl restituční nárok žalobců nárokem podle § 12 zákona o půdě přednostním, neboť jejich právní předchůdce – původní vlastník předmětných pozemků JUDr. [příjmení] [příjmení] pozbyl svého vlastnictví dříve a v důsledku jednostranného aktu státu a nedošlo k jiné dohodě oprávněných osob (jejich nástupců), došlo věcně nesprávnými pravomocnými rozhodnutími pozemkového úřadu (s výjimkou pozemků parcela [číslo] stavební parcela [číslo] pozemků parcela [číslo] [číslo] [číslo] – viz níže) k vydání předmětných pozemků jiným oprávněným osobám (původním přídělcům či jejich právním nástupcům), a to již rozhodnutími z let 1993 a 1994. Při řešení kolize mezi ochranou restitučního nároku žalobců (co do nároku na naturální restituci vydáním předmětných pozemků) a ochranou vlastnického práva či práva držby předmětných pozemků osobami, které jsou dnes v katastru nemovitosti zapsány jako jejich vlastníci, nutno vzít v úvahu hlediska: dobu, po kterou trvá stav, kdy předmětné pozemky byly pravomocnými rozhodnutími pozemkového úřadu vydány jiným oprávněným osobám, okolnost, že se tak stalo rovněž k uspokojení jejich restitučního nároku na zmírnění majetkových křivd (byť věcně nesprávně naturální restitucí). Významné je současně, že (žalobci v tomto směru nechtějí nic tvrdit ani označovat důkazy), že není vyvrácena presumpce, že tyto osoby byly v době nabytí vlastnictví či držby předmětných pozemků v dobré víře ve správnost správního aktu státu. Je třeba proto dát přednost ochraně v dobré víře nabytých práv a právní jistotě. Pravomocná rozhodnutí pozemkového úřadu z let 1993 1994, kterými byly předmětné pozemky (s výjimkou pozemků parcela [číslo] stavební parcela [číslo]) vydány těmto jiným oprávněným osobám, představují zároveň nabývací titul originárního nabytí jejich vlastnického práva.

15. Za popsaných okolností proto nelze upřednostnit restituční nárok žalobců co do jeho uspokojení přímou - naturální restitucí před ochranou takto v dobré víře, na základě pravomocného správního rozhodnutí státu, před dlouhou dobou nabytého vlastnického práva jiných oprávněných osob (a následně jejich případných právních nástupců) zapsaných dnes jako vlastníci v katastru nemovitostí.

16. Žalobcům nadále náleží právo na uspokojení jejich restitučního nároku náhradním způsobem, převodem náhradních pozemků ve smyslu § 11 odst. 2 nebo § 11a zákona o půdě či peněžitou náhradou ve smyslu § 14 odst. 1 nebo § 16 odst. 1 zákona o půdě.

17. Soud prvního stupně zde přiléhavě odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3516/20 ze dne [datum] (zejména bod 27. odůvodnění), z něhož se podává závěr, že kdyby Státní pozemkový úřad nebo soudy nerespektovaly pravomocná rozhodnutí o přiznání pozemku jiné oprávněné osobě, mohly by nepřípustně zasáhnout do jejích v dobré víře nabytých práv a právní jistoty. Princip právní jistoty neodmyslitelně patří mezi základní atributy a základní hodnoty demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy), přičemž jeho neopominutelnou součástí je i důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu. Snaha o nastolení stavu, kdy jednotlivec může důvěřovat v akty státu a v jejich věcnou správnost, je tak základním předpokladem fungování materiálního právního státu. Podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státě je princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci. Princip dobré víry přitom působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci.

18. Shora uvedené právní závěry odpovídají také obsahu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 431/2000 ze dne [datum], jímž Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost ve věci, kdy stěžovateli (oprávněné osobě) nebylo vlastnické právo k nemovitosti přiznáno (obnoveno) z důvodu, že předmětný pozemek – parcela, jako dřívější součást původní parcely, z níž byla následně oddělena, byla spolu s dalšími pozemky - parcelami již vydána jiným oprávněným osobám, a to v době, kdy pro„ nespornou identifikaci parcel nebylo zjištěno“, že posuzovaná parcela vznikla oddělením z parcely, stran níž již dříve uplatnily restituční nárok jiné oprávněné osoby.

19. Ohledně pozemku parcela [číslo] (dnes dle katastru nemovitostí parcela [číslo] stavební parcela [číslo]) je (bez dalšího) dána překážka vydání ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a) zákona o půdě, neboť k němu bylo zřízeno právo osobního užívání, okolnosti jeho zřízení uvedené v § 8 zákona o půdě nebyly tvrzeny ani prokázány a nepodávají se ani z obsahu spisu.

20. Ve vztahu k pozemkům parcela [číslo] [číslo] [číslo] které jsou ve vlastnictví [územní celek] (veřejnoprávní korporace), které slouží jako pozemní komunikace – ulice (cesty) v rámci provedené zástavby území, je dána překážka jejich vydání ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.

21. Ze shora uvedeného se podává, že rozsudek soudu prvního stupně, kterým podle § 250i o.s.ř. zamítl žalobu žalobců, neboť dospěl k závěru, že správní orgán – Státní pozemkový úřad rozhodl o předmětné věci správně, je věcně správný. V dalším lze odkázat na podrobné, pečlivé a správné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

22. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil, a to včetně věcně správného výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu účastníků. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že jsou zde dány důvody zvláštního zřetele hodné pro výjimečný postup dle § 150 o.s.ř. spočívající v nepřiznání účastníkům 1) a 2), kteří byli v řízení plně procesně úspěšní (§ 142 odst. 1 o.s.ř.), práva na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně vůči žalobcům. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně; zdůraznit třeba povahu sporu – restituční nárok žalobců, jehož uspokojení se domáhají formou přímé restituce, jenž by jinak byl v zásadě, nedošlo-li by v mezidobí k věcně nesprávnému vydání pozemků státem jiným oprávněným osobám, opodstatněným. Byť soud prvního stupně aplikoval ustanovení § 150 o.s.ř., jemuž by z hlediska formulačního odpovídal výrok, že se účastníkům 1) a 2) právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobcům nepřiznává, tak, že rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jde z hlediska obsahového o tentýž výsledek; proto odvolací soud (jen z ryze z akademických důvodů) formulaci daného výroku neměnil.

23. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 150 o.s.ř. I v odvolacím řízení, s ohledem na jeho předmět a výsledky, byli účastníci 1) a 2) plně procesně úspěšní; měli by tak právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení vůči žalobcům. Účastník 2) se tohoto práva vzdal, proto odvolací soud rozhodl, že ve vztahu mezi žalobci a účastníkem 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ve vztahu mezi účastníkem 1) Českou republikou a žalobci shledal dány důvody pro výjimečný postup dle § 150 o.s.ř. a nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení účastníku 1). Tyto okolnosti spatřuje i zde v povaze a okolnostech předmětu řízení – žalobci se žalobou domáhají uspokojení svého restitučního nároku formou naturální restituce, na který by zásadně měli nárok, jen v důsledku věcně nesprávného vydání pozemků státem (s výjimkou pozemků parcela [číslo] stavební parcela [číslo] pozemků parcela [číslo] [číslo] [číslo]) nelze tomuto jejich nároku vyhovět. Přitom účastníkem 1) je právě stát. Navíc řešená otázka, zda uvedené vydání předmětných pozemků jiným osobám v rozporu s § 12 zákona o půdě má nebo nemá mít dopad do právních poměrů žalobců, je otázkou, která si zasloužila přezkumu rovněž odvolacím soudem. Proto odvolací soud rozhodl, že účastníku 1) se právo na náhradu nákladů odvolacího řízení vůči žalobcům nepřiznává.