o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kladně č. j. 123 C 24/2021-64 ze dne 27. ledna 2022

1. Okresní soud v Kladně rozsudkem č.j. 123 C 24/2021-64 ze dne 27. ledna 2022 (dále též jen „rozsudek soudu prvního stupně“) zamítl žalobu o zaplacení 89 751,15 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 74 788 Kč ve výši 8,25 % ročně od [datum] do [datum] ve výši 1 268,28 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z částky 71 788 Kč ve výši 8,25 % ročně od [datum] do [datum] ve výši 1 266,76 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z částky 69 788 Kč ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení, a dále co do úroku ve výši 83,71 % p.a. z částky 59 100,93 Kč od [datum] do [datum] ve výši 3 147,84 Kč, úroku ve výši 8,25 % p.a. z částky 59 100,93 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od [datum] dosáhne částky 160 538 Kč (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně uzavřel, že účastníci dne [datum] uzavřeli smlouva o úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 64 000 Kč, který byl vyplacen dne [datum]. Žalovaný se smlouvou zavázal uhradit dluh z poskytnutého úvěru ve 24 pravidelných měsíčních splátkách po 5 568 Kč, splatných vždy do 22. dne každého měsíce, počínaje listopadem 2019. Soud prvního stupně uzavřel, že sazba úroků byla sjednána ve výši 124,6 % ročně efektivní úrokové sazby; nominální úroková sazba činí 83,72 % ročně. Soud prvního stupně však uzavřel, že úvěr byl vyplacen dne [datum] žalovanému toliko ve výši 25 546 Kč – zde v souladu se smlouvou na jeho bankovní účet; téhož dne byl zbytek jistiny úvěru ve výši 38 454 Kč vyplacen na účet žalobkyně, když jím byl uhrazen zůstatek předchozího dluhu žalovaného z úvěru, předmětný úvěr sloužil k refinancování tohoto úvěru. V tomto rozsahu proto nepovažoval úvěr za vyplacený žalovanému. Žalobkyně nedostatečně ověřovala úvěruschopnost žalovaného, vycházela z údajů uvedených žalovaným, že je ženatý, nežije s manželkou ve společné domácnosti, je vyučen. Forma bydlení byla uvedena jako „jiné“. Zaměstnán byl u společnosti [Anonymizováno] na hlavní pracovní poměr na dobu neurčitou od [datum], se mzdou ve výši 30 500 Kč měsíčně, nepobíral žádné dávky. Výdaje žalovaný uvedl měsíčně ve výši 3 410 Kč (životním minimum) s tím, že má v domácnosti 3 děti s náklady celkem ve výši 5 000 Kč, splácí žalobkyni splátky předcházejícího úvěru 11 644 Kč měsíčně a za bydlení má platit měsíčně pouze 1 000 Kč. Žádné další výdaje nemá. Žalobkyně žalovaného lustrovala v registru [Anonymizováno], zde nebyly žádné záznamy, a v registru [Anonymizováno], v němž bylo uvedeno, že žalovaný má „skóre“ 406, což představuje v hodnocení kategorii II. - vyšší body do interní „score card“, menší riziko, lepší segment klientů. Žalovaný řádně úvěr nehradil. Žalobkyně oznámením ze dne [datum] úvěr zesplatnila k uvedenému dni a žalovaného vyzvala k zaplacení částky 74 788 Kč. Žalobkyně následně opětovně žalovaného výzvou ze dne [datum] vyzvala k uhrazení částky 69 788 Kč, smluvní pokuty a příslušenství, ve lhůtě 15 dnů od odeslání výzvy, k němuž došlo dne [datum], kdy výzva byla podána k poštovní přepravě. Žalovaný na žalobou uplatněnou pohledávku (v uplatněném rozsahu) ničeho nehradil; celkem však na poskytnutý úvěr uhradil částku 27 272 Kč. Soud prvního stupně z uvedených zjištění uzavřel, že žalobkyně nikoliv řádně (s odbornou péčí) zkoumala úvěruschopnost žalovaného, neboť nezkoumala výši jeho měsíčních výdajů při zohlednění skutečnosti, že žalovaný jí sdělil, že je ženatý a má 3 děti, s nimi žije ve společné domácnosti, avšak nikoliv s manželkou, výdaje na děti uvedl pouze ve výši 5 000 Kč měsíčně. Neuvedl nic v tom směru, zda pobírá příspěvky či výživné. Žalobkyně si mohla nechat předložit výpisy z účtů žalovaného, stvrzenky o placení, případné rozhodnutí o výživném atd. Současně žalobkyně vycházela pouze ze žalovaným uváděných nákladů na bydlení 1 000 Kč měsíčně, což představuje nereálnou částku. To mělo žalobkyni vést k dalšímu ověřování a obezřetnosti. Žalobkyně neověřovala, v jakém typu bydlení žalovaný žije, jaké má náklady spojené s bydlením. Současně žalobkyni bylo známo, že žalovaný již u ní měl předchozí úvěr či úvěry, s celkovými splátkami ve výši 11 644 Kč měsíčně. Předmětný úvěr pak sloužil na refinancování. I to mělo vést žalobkyni k větší obezřetnosti. Žalobkyně tak při poskytování úvěru nedodržela své povinnosti coby poskytovatele úvěru před uzavřením smlouvy o úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele – žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy (dále též jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Porušení této povinnosti má ve smyslu § 87 odst. l zákona o spotřebitelském úvěru, § 588 občanského zákoníku za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru. Žalobkyně však poskytla žalovanému peněžní prostředky nikoliv v rozsahu 64 000 Kč, ale pouze v rozsahu částky 25 546 Kč, která byla vyplacena na bankovní účet žalovaného, zbylá částka 38 454 Kč byla použita na zaplacení dluhu žalovaného vůči žalobkyni z předcházející smlouvy o úvěru. Nelze ji proto považovat za úvěr v tomto rozsahu vyplacený žalovanému, neboť tato částka byla započtena na dluh z jiné smlouvy sjednané mezi stranami. Jestliže pak žalovaný žalobkyni zaplatil na předmětný úvěrový vztah celkem 27 272 Kč, tak „poskytnuté plnění přeplatil a na jeho straně bezdůvodné obohacení nevzniklo“. Ve smyslu § 2991 občanského zákoníku mu proto povinnost vrátit na předmětný úvěrový vztah obdržené peněžní prostředky nesvědčí. Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu v celém rozsahu zamítl.

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání, kterým jej napadla v rozsahu části jeho výroku I., co do tvrzené jistiny 59 100,93 Kč (jejího zůstatku) se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 59 100,93 Kč od [datum] do zaplacení, a v závislém výroku II. o náhradě nákladů řízení. Zdůrazňuje, že na základě smlouvy o úvěru ze dne [datum] uzavřené účastníky žalovanému vyplatila celou jistinu úvěru 64 000 Kč. Z toho částka 25 546 Kč byla vyplacena na bankovní účet žalovaného, zbývající částka 38 454 Kč byla na základě dohody se žalovaným převedena na úvěrový účet žalobkyně a použita na úhradu nezaplaceného dluhu žalovaného vyplývajícího z přecházející úvěrové smlouvy č. [hodnota]. Stalo se tak na základě pokynu žalovaného, na základě smluvních ujednání; tím došlo k uhrazení dluhu žalovaného z předcházející úvěrové smlouvy. Tato částka byla tak „prokazatelně využita žalovaným na úhradu jeho dluhů“, přičemž z hlediska vypořádání bezdůvodného obohacení není dle názoru žalobkyně rozhodné, že byla předmětná částka připsána rovnou na úvěrový účet žalobkyně a nikoliv nejdříve žalovanému. Z uvedených důvodů žalobkyně dospívá k závěru, že má „z titulu bezdůvodného obohacení nárok na vrácení částky ve výši 59 100,93 Kč, představující zbývající dlužnou jistinu úvěru ze smlouvy číslo [hodnota], spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 59 103,93 Kč od [datum] do zaplacení“. Zdůraznila, že ke zkoumání výdajové stránky žalovaného by měly postačovat údaje, které poskytuje zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu; v tomto směru tedy pracovala s částkou 3 410 Kč měsíčně. Měla k dispozici kopii občanského průkazu žalovaného, výpis z [Anonymizováno] registru, výpis z registru [Anonymizováno], pracovní smlouvu, výplatní pásku, informativní výpisy z bankovního účtu dokládající, že žalovaný je majitelem účtu, na který měl být úvěr vyplacen. Žalovaný se přitom zavázal, že uvedl pravdivě veškeré údaje. Žalobce dostál povinnostem vyplývajícím ze zákona o spotřebitelském úvěru, již před poskytnutím úvěru s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného úvěr splácet, měl k dispozici řadu listin prokazujících příjem žalovaného, ohledně výdajů vycházel ze sdělení žalovaného; ověřil si také z veřejných registrů informaci ohledně jeho případných dalších závazků. Příjem žalovaného měl postačovat k úhradě sjednaných splátek bez výrazného omezení životního standardu. Povinnost věřitele stanovenou zákonem o spotřebitelském úvěru nelze vykládat extenzivně. V dané věci bylo prokázáno, že při uzavření smlouvy bylo lze předpokládat reálné splacení dluhu. Žalovaný uvedl, že jeho náklady na bydlení činí 1 000 Kč měsíčně, z takové částky je proto třeba vycházet. Žalobkyně nemá k dispozici doklady o výši nájemného nebo jiné potvrzení o nákladech žalovaného souvisejících s bydlením. Žalovaný uvedl, že žije ve společné domácnosti s 3 dětmi, ke kterým má vyživovací povinnost ve výši 5 000 Kč měsíčně. Je na žalovaném, aby uvedl, kolik činí skutečná výše výživného, které dítěti poskytuje. Jelikož měl žalovaný se žalobkyní uzavřenou předcházející úvěrovou smlouvu, bylo uvedeno, že splácí tento úvěr splátkami ve výši 11 644 Kč měsíčně. K výdajům žalovaného jiné doklady žalobkyně nemá. Spoléhá na prohlášení žalovaného, který se zavazuje přiznat veškeré své příjmy, ale i výdaje pravdivě a úplně. Žalobkyně nemá jiné doklady ohledně prověřování úvěruschopnosti žalovaného, než které doložila v průběhu řízení do spisu. Výzva k zaplacení datovaná [datum] byla žalobkyní žalovanému zasílána prostřednictvím hybridní pošty, nemá tak k dispozici žádný doklad a není schopna prokázat, že by ji podala alespoň k poštovní přepravě. Žalobkyně navrhla rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu změnit tak, aby v tomto rozsahu bylo její žalobě vyhověno.

3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu výroku I., tedy co do částky 59 100,93 Kč (představující žalobkyní tvrzený zůstatek jistiny úvěru) se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení, a ve výroku II., jakož i řízení, které mu předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“) a shledal odvolání žalobkyně zčásti opodstatněným.

4. Ve zbylém rozsahu výroku I. nebyl rozsudek soudu prvního stupně podaným odvoláním žalobkyně dotčen, nabyl v tomto rozsahu samostatně právní moci.

5. Odvolatelka – žalobkyně obsahově uplatnila odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř. – rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci, co do závěru, že žalobkyně řádným způsobem před uzavřením smlouvy o úvěru se žalovaným neposoudila jeho úvěruschopnost coby spotřebitele a že v důsledku toho je předmětná smlouva o úvěru absolutně neplatná dle § 86 odst. 1, § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, § 588 občanského zákoníku; jakož co do závěru, že část jistiny úvěru v rozsahu, v němž nebyla plněna na bankovní účet žalovaného, ale na účet samotné žalobkyně k uhrazení zůstatku předchozího dluhu žalovaného z předchozí úvěrové smlouvy, není plněním úvěru vyplaceným žalovanému; jinými slovy, že v tomto rozsahu žalovanému úvěr žalobkyní poskytnut nebyl.

6. Odvolací soud (po zopakování dokazování v části dle § 213 odst. 1, 2, 3 o.s.ř.) uzavřel, že soud prvního stupně v řízení na základě provedených důkazů, které správně hodnotil, správně zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným, jenž vystupoval v postavení spotřebitele, byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru, na základě níž měl být žalobkyní žalovanému poskytnut úvěr ve výši 64 000 Kč. Z něho částka 25 546 Kč byla vyplacena dle [datum] přímo na bankovní účet žalovaného a zbylá částka ve výši 38 454 Kč (do celkové výše úvěru 64 000 Kč) byla, v souladu se smluvními ujednáními, použita na zaplacení dluhu žalovaného vůči žalobkyni z předcházející smlouvy o úvěru číslo [hodnota], tedy převedena na jiný (úvěrový) účet žalobkyně. Žalovaný na předmětný úvěrový vztah uhradil celkem 27 272 Kč. Žalovaný se smlouvou zavázal uhradit dluh z poskytnutého úvěru ve 24 měsíčních splátkách po 5 568 Kč, počínaje listopadem 2019, splatných vždy do 22. dne v měsíci. Žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy měla k dispozici tyto informace ohledně žalovaného: výpis registru [Anonymizováno] - bez záznamu, výpis z registru [Anonymizováno] - skóre 406, kategorie II., vyšší body do interní „score card“, menší riziko, lepší segment klientů, dále doklad o tom, že bankovní účet, na který byl úvěr vyplácen, je účtem vedeným na jméno žalovaného, výplatní pásku ohledně mzdy žalovaného u společnosti [Anonymizováno] za měsíc červenec 2019 s dosaženým příjmem 32 174 Kč čisté mzdy a za srpen 2019 s čistou mzdou 32 143 Kč s tím, že z výplatních pásek je zřejmé, že žalovaný uplatňoval slevu na dani za 3 děti. Dále měla k dispozici pracovní smlouvu žalovaného ze dne [datum], z níž je zřejmé, že byla uzavřena na dobu neurčitou, na plný úvazek, se společností [Anonymizováno] coby zaměstnavatelem, na pracovní pozici skladový a manipulační dělník. Při ověřování úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně pracovala s těmi údaji o žalovaném v kartě „hodnocení klienta“ a prohlášení žalovaného ze dne [datum], že je zaměstnán, ženatý, s manželkou nežije ve společné domácnosti, je vyučen, forma bydlení byla vyplněna jako „jiné“. Žije ve společné domácnosti se třemi dětmi, hradí splátky na přecházejícím úvěru u žalobkyně 11 644 Kč měsíčně, výdaje dětí představují celkem 5 000 Kč měsíčně, náklady bydlení představují 1 000 Kč měsíčně, jiné výdaje uváděny nebyly. Žalobkyně měla k dispozici rovněž občanský průkaz žalovaného k ověření totožnosti. Jiné doklady k dispozici žalobkyně neměla.

7. Pouze ze shora uvedených informací ohledně žalovaného a z uvedených podkladů žalobkyně vycházela při posuzování úvěruschopnosti žalovaného – jeho vyhodnocení, jak sama potvrdila v odvolacím řízení. Jinými slovy žalobkyně neměla k dispozici jiné údaje či doklady, než shora uvedené. Neměla tedy k dispozici doklady ohledně nákladů bydlení žalovaného (například hrazené služby spojené s bydlením za energie a podobně), neměla k dispozici jakékoli listiny – doklady ohledně měsíčních nákladů (výdajů) v domácnosti žalovaného, neměla k dispozici výpisy z účtů žalovaného.

8. Ze shora uvedeného se podává správný závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně blíže neposuzovala výdajové poměry žalovaného, zejména jeho pravidelné měsíční výdaje – ačkoliv věděla, že má splácet předcházející úvěr v poměrně vysokých měsíčních splátkách 11 644 Kč, že předmětný úvěr má být užit na refinancování tohoto úvěru, že žalovaný má 3 vyživovací povinnosti k dětem ve společné domácnosti a že nežije ve společné domácnosti s manželkou, že forma bydlení představuje „jiné“, aniž bylo přesněji uvedeno a specifikováno, o jaké bydlení a náklady s ním spojené se jedná. Nebyly předloženy doklady o nákladech na služby spojené s bydlením. Žalobkyně vycházela při posuzování výdajů na bydlení toliko z v prohlášení žalovaného uvedené částky 1 000 Kč měsíčně, aniž byla doložena její opodstatněnost, rovněž tak opodstatněnost nákladů na 3 děti žalovaným uváděné v celkové výši 5 000 Kč měsíčně, bez bližší specifikace. Žalovaný měl předmětný úvěr splácet ve 24 měsíčních rozložených splátkách (tedy 2 roky) – i v tomto směru žalobkyně neměla dostatečně ověřeno, že žalovaný bude mít zajištěny slušné příjmy po celou dobu trvání úvěrového vztahu.

9. Soud prvního stupně správně věc posuzoval po právní stránce, s ohledem na dobu uzavření předmětné úvěrové smlouvy, za použití občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále též jen „občanský zákoník“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění do [datum] (dále též jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).

10. Soud prvního stupně správně vyšel z toho, že v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru je namístě se předně zabývat otázkou, zda ze strany žalobkyně, jakožto poskytovatele úvěru, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele – žalovaného. Daný úvěrový vztah se řídí citovaným zákonem o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

11. Rozhodné přitom je, jakým způsobem žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost, tedy jaké informace o spotřebiteli vyžadovala a jakým způsobem (zda s náležitou odbornou péčí) je posoudila (zhodnotila). Není z hlediska závěru o splnění či nesplnění povinnosti uložené jí dle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru významné, jaké byly faktické (reálné) poměry spotřebitele – žalovaného.

12. Žalobkyně řádně neověřila zejména výdajovou stránku žalovaného: náklady na bydlení tvrzené ve výši 1 000 Kč měsíčně, na 3 děti žalovaného ve společné domácnosti tvrzené ve výši 5 000 Kč měsíčně. Výše těchto nákladů bez bližšího ověření sama o sobě působí příliš nízká. Proto jejich bližší neověření žalobkyní, kdy žalobkyně je bez dalšího akceptovala pro zjišťování poměrů žalovaného, nelze považovat za postup vykonaný s odbornou péčí – posouzení úvěruschopnosti spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací (srov. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Neměla k dispozici výpisy z účtu žalovaného, neměla žádná významná data o nákladové, výdajové stránce žalovaného.

13. Odvolací soud tak má, s ohledem na shora zjištěný skutkový stav věci, shodně se soudem prvního stupně zato, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně, uloženou jí zákonem jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací.

14. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobkyni), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní.

18. Odvolací soud s ohledem na popsaný skutkový stav věci uzavřel, shodně jako soud prvního stupně, že v daném případě nebyla povinnost žalobkyně řádně, s odbornou péčí, posoudit úvěruschopnost účastníka (jako spotřebitele) na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a prověřených informací, splněna. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která ho vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (viz např. rozsudek [Anonymizováno] ze dne [datum], sp.zn. [spisová značka]). Poskytovatel úvěru musí zvážit, zda jsou získané informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, přičemž dostatečnost uvedených informací se může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.

19. Podle rozsudku [Anonymizováno] sp.zn. [spisová značka] ze dne [datum] věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

20. Poskytovatel úvěru činí předmětné posouzení úvěruschopnosti zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však v daném případě reálně, vzhledem k nedostatku podkladů, zejména k výdajům spotřebitele, jak bylo uvedeno shora, nemohlo dojít. Odvolací soud si je vědom, že § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele naplněny. Výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na věřitele v souvislosti s povinností zde uloženou. Nicméně jestliže má být zachován smysl a účel dané úpravy, není toto odborné posouzení možné bez skutečného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (ve fázi vymáhání či insolvence), ale i alespoň základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele předpokládat (požadavek takového shromáždění podkladů, včetně prověřování informací, které žadatel o úvěr poskytne, tak, aby věřitel byl schopný získat objektivní obraz o finanční situaci žadatele o úvěr.

21. Žalobkyně se v daném případě při poskytnutí předmětného úvěru při posouzení informací od žalovaného spokojila, pokud jde o výdajovou stránku, pouze s jeho tvrzeními, a to pokud jde o výdajovou stránku zcela. Neověřovala tak řádně výdaje žalovaného. Nepočínala si proto při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného náležitě obezřetně, s odbornou péčí. Nevyhodnotila řádně stav jeho peněžních prostředků u banky a pravidelné výdaje z tohoto účtu hrazené; neověřila řádně informace o disponibilních prostředcích, příjmech a pravidelných platbách a výdajích žalovaného. Neučinila-li tak žalobkyně, ani jiným způsobem neověřila existenci a rozsah dalších úvěrů, zápůjček či jiných závazků účastníka, jeho nákladů na živobytí - výdajů jeho domácnosti, nepočínala si dostatečně obezřetně, nejednala s odbornou péčí.

22. Posouzení a určení konkrétního rozsahu posuzovaných a ověřovaných informací je předem na poskytovateli úvěru. Požadavkem vyplývajícím z § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je, aby přitom postupoval s odbornou péčí.

23. V souladu s ustanovením § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel spotřebitelského úvěru je povinen pořizovat při poskytování spotřebitelského úvěru dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jeho povinností stanovených tímto zákonem. V souladu s ustanovením § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru při plnění této povinnosti uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli.

24. Jestliže těmito dokumenty poskytovatel spotřebitelského úvěru nedisponuje, svědčí to spíše pro závěr, že žádány a opatřovány nebyly.

25. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale také k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek [Anonymizováno] ze dne [datum], č.j. [spisová značka], publikovaný ve [Anonymizováno] pod č. [Anonymizováno], použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé „doplnění čísel do formuláře“ žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány a zda a jak byly ověřovány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně, vzhledem k nedostatku podkladů zejména k výdajům účastníka, v daném případě nemohlo dojít.

26. Soud prvního stupně správně uzavřel, že důsledkem nesplnění zákonné povinnosti posouzení úvěruschopnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy dle § 87 odst. 1 věta prvá zákona o spotřebitelském úvěru, § 588 občanského zákoníku, a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, § 2991 občanského zákoníku omezený rozsah nároku žalobkyně vůči spotřebiteli na vrácení toliko zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru.

27. V ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy, coby důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele, nutno vykládat, za použití § 588 občanského zákoníku, jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou ex offo, i bez návrhu spotřebitele.

28. Ze shora uvedeného se podává, že soud prvního stupně správně uzavřel, že žalobkyni svědčí toliko nárok na uhrazení zůstatku jistiny poskytnutého úvěru. Tento zůstatek však nesprávně stanovil. Vyplaceným úvěrem je totiž i částka, která podle pokynů úvěrovaného (žalovaného) je vyplacena na jiné platební místo, než na jeho bankovní účet, jako se to tomu v daném případě v rozsahu částky 38 454 Kč stalo na úhradu jeho předcházejícího úvěru u žalobkyně. I v tomto rozsahu se jedná o úvěr poskytnutý žalovanému. Žalobkyni tak svědčí nárok na uhrazení zůstatku jistiny poskytnutého úvěru v rozsahu 64 000 Kč poskytnuté částky - 27 272 Kč žalovaným zaplaceného rozsahu, tedy částky 36 728 Kč. Není tak pravdou, že žalovaný poskytnutý úvěr „přeplatil“, jak chybně uvedl soud prvního stupně.

29. Žalobkyně neprokázala odeslání výzvy ze dne [datum], její podání k poštovní přepravě. Je proto nutno vycházet z výzvy ze dne [datum], která zahrnovala i výzvu k úhradě dlužné jistiny a jež byla podána k poštovní přepravě dne [datum] (viz č. listu 15, 16 spisu). Žalovaný byl vyzván k okamžité úhradě dlužných částek, včetně zůstatku jistiny. Ve smyslu § 573 občanského zákoníku platí domněnka dojití této výzvy třetím pracovním dnem od odeslání, tedy v daném případě dne [datum]. Ve smyslu § 1968 občanského zákoníku je tak žalovaný se splněním v prodlení od [datum], žalobkyni náleží ve smyslu § 1970 občanského zákoníku, nařízení vlády č. 351/2013 Sb. zákonný úrok z prodlení. Žalobkyní žádaná částka 8,25 % ročně nepřevyšuje sazbu stanovenou citovanými právními předpisy.

30. Na základě shora uvedených závěrů proto odvolací soud dle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu výroku I. a ve výroku II. tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 36 728 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 36 728 Kč od [datum] do zaplacení. Lhůtu k plnění stanovil ve smyslu § 160 odst. 1 o.s.ř. na tři dny od právní moci rozsudku. Ve zbylém napadeném rozsahu výroku I., tedy co do částky 22 372,93 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 59 100,93 Kč od [datum] do [datum] a ve výši 8,25 % ročně z částky 22 372,93 Kč od [datum] do zaplacení, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

31. S ohledem na změnu rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud rozhodl znovu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně podle § 224 odst. 2, § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 2 o.s.ř. Z pohledu předmětu řízení před soudem prvního stupně a konečného výsledku je dán převážný procesní úspěch žalovaného, žalovaný by tak měl právo na poměrnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Žalovanému však podle obsahu spisu žádné účelně vynaložené náklady řízení před soudem prvního stupně nevznikly, proto odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

32. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 2 o.s.ř. V odvolacím řízení – s ohledem na jeho předmět a výsledky, byla žalobkyně převážně procesně úspěšná, a to v rozsahu 62,15 % svého úspěchu ku 37,85 % neúspěchu. Žalovaný je tak povinen žalobkyni zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení v rozsahu 24,3 %. Účelně vynaložené náklady odvolacího řízení žalobkyně představují: soudní poplatek 2 956 Kč, odměna zástupce – advokáta za 3 úkony právní služby (odvolání, vyjádření ze dne [datum], účast u jednání odvolacího soudu) po 3 500 Kč (ze základu 50 100,93 Kč) + DPH 21 %, 3 náhrady hotových výdajů po 300 Kč + DPH 21 %, celkem částka 16 750 Kč. Z toho 24,3 % představuje částku 4 070,25 Kč. Její zaplacení odvolací soud uložil žalovanému ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o.s.ř., k rukám zástupce žalobkyně dle § 149 odst. 1 o.s.ř.